Když já sedím při svém džbánu,
tu sláva hlavou hne,
že jak cedr na Libánu
se duch můj v slunci pne;
jeli večer, nic neškodí,
mé slunce tenkrát plá,
když po nebi hvězdy chodí,
a sen s hlupáky hrá!
Sny mé dávno uletěly,
a lepší nastal los,
tváře vínem se zarděly,
a bledý zrudl nos,
a když láska hrýže kosti
při luny pochodni,
já v žáru nadšenosti
zazpívám národní:
O slávo, slávo, tys mi dala,
že nevím kudy z hospody,
jsem věru, taks mne zpožehala,
jak starý kapr bez vody;
ba s kaprem stejnou žízeň mám
a proto stále nalévám – –
o slávo, slávo, tys mně dala,
že nevím kudy z hospody.