Zpěv ten zpíval jsem, kdy růže
mládí na tvářích mi květly,
a kryl v soulazení tónů
hvězdy ty, jež v duši plály,
nad života mrákotami.
Posud struny se mi chvějí
pod rukama nesmělýma,
jak by v touze vzývala je
k zvučným hymnům! – Hrdlo mlčí.
Dnové mladí, jitro jasné!
vás jsem v písni přičaroval,
byste se mi nerozprchli
v chmurách další pouti mojí!
A když pěl jsem z prsou plných,
stála u mne s vážným okem,
stála v dumy pohřížena,
kladouc na hlavu mi ruku
matka vlast.
Poslouchajíc píseň moji,
jak se linula z rtů vroucích
brzy jako zpěv skřivánka
v šeru rána nad osením,
brzy jak kdy bystříce se
kácí v hloub a tmu propasti,
o tvrdou se skálu raníc,
v varu stená hlasem bolným:
stála v milém zamyšlení.
A přec někdy lehký úsměv
usmál se jí v očích vlídných,
že se na mne podívaly
jako nebe otevřené.
Má ty hvězdo, matko vlasti!
dary písně vezmi sobě
z lůna srdce tvého na vždy:
větších darů syn tvůj nezná,
jsou mu dražší světla žití.
A když někdy dumy děsné,
jež své čelo mrakem halí,
že nevzchází símě lásky
v cizích srdcích dítek tvojich...
když ty děsné dumy někdy
v úsměv změním kouzlem písně:
budu sebe blahoslavit. –