Bouře táhne nad Doubravou,
vichr v dubech šumí –
kdo té divné hře přírody,
kdo jí porozumí?
Osud táhne nad národy
dle pověčné rady,
jedněm vavřín v čelo tiskne,
druhým kácí hrady.
Národe můj! mezi tebou
divný osud kráčí;
žel, mužové kmene mého
na mohylách pláčí!
A přec v slzách hyne síla,
matka všeho činu,
vzdech vysouší prsa mužná
a nemíří vinu.
Nechte ženám slzy, vzdechy,
mužům práce sluší,
tužte chutě k dílu tělo,
v smělých čakách duši.
Vězte: v černé spoustě mračen
slunce nezahyne:
hrob jen kope hlava matná,
k činu ruce líné! –
Bouře táhne nad Doubravou,
vichr v dubech šumí –
kdo té divné hře osudu,
kdo jí porozumí?!