Vítám tě zas v stříbrném tom šatě, jehož ledy shřívaly mou hruď, když jsem žil své mladé žití zlaté, kraji rodný – pozdraven mi buď!
Zase září obruba ta skvoucí kolem břehů mého rybníka! Ovšem neslyším tam tužně tlouci z čarných nocí letních slavíka,
za to zní mi pod ledovou tísní mrazu praskot potrhanou písní... Přede mnou, hle, hladina se třpytí, nová země z ledu jen a sněhu,
mocnější přec cítím žilobití: v chorém srdci jarní slasť a něhu, v hlavě jasno jako v bujné ráno, myšlenkám jak v loži poustláno!
Nohy své teď obrnil jsem strojem, a už letím trpělivou plání, hnán své duše bujným nepokojem, podél křovisk, kde jsem unaven
u podvečer v každý býval den se sny svými, mladistvou tou chasou, jež mne posud v duši doprovází se vším žárem i se všemi mrazy.
Byl jsem šťasten po té ledné pouti! Taktem klidu, jenž mé nohy řídí, kolébám se vrbových kol proutí, v mysli maje podivný svět lidí,
prsa dýší hrdě vzhůru vzpiata a má duše božským kouzlem jata. Ticho kolem, jenom pod nohama vrže ledu zrytá hladina,
se mnou jen tu duše moje sama k zpovědi se tlačí jediná. Mládí čas nás baví do sytosti: hraček bujná pleše kratochvíl,
panák s bubnem v milé společnosti, míč je dnů všech vytoužený cíl, v létě v rybníce tom houpačka, v zimě hladká po něm klouzačka.
A pak přišla kniha! První obrázek, první písmě, první myšleníčko! A vše prchá zase za kratičko a s ním dětský nenávratný věk...
Rychlým letem unikám a chvátám ku rozlehlým podle břehu chatám, právě zdá se mi, že rozežžali v jednom okně kaháneček malý.
Svěť mi, svěť, ty světlo z chudé chýže, snad že posvítíš mi rádo do šera, jež se mysli mojí staví blíže v temný kout zimního večera.
Již se nořím v kouzlo: dívka bílá, z níž jen matná vzpomínka mi zbyla, druhů tíseň, nadšená a měkká, drahé vlasti sláva nedaleká –
vlastní štěstí daleko, neznámo, přijíť-li má, přijde taky samo... Oči září, je mi jako vítězi, a byť ruka řinčela mi řetězy...
Plachých vran tu chumáč vyletěl, kachen divokých a slípek trochu – uleknu se, ohlížím se – žel, ku návratu obrať, milý hochu!
Obracím se kolem rybaříka, jehož domek chví se mrazem bílý, a již noha čiperně se smýká směrem tím, kde kyne domov milý.
V tisícerém ohlašuje lesku rodné město unylým se očím, měsíc kráčí volně po nebesku, všecko kvete, kamo zrak jen stočím.
Kostelní věž skryta jako v páře, dřímá klášter s mnichy u oltáře, a hrad zírá temně do noci, od smrti že není pomoci;
jenom ze dvou okéneček z dáli rozlévá se do mlžiny svit – tam mé nohy prosté pospíchaly, tam má spása, pokoj můj a klid.
Pod nohou teď vrže po ulici mrznoucí sníh květem bělolící, již se blížím, klika cvakla čile a už v jizbě nalezám se milé.
Kamna hřejí, dřívím rozteplená, synek běží vesele mi vstříc, zmrzlou bradu hladí moje žena a já oba líbám v sladkou líc!
Cookies on Poetry Cove