Za tři léta

Byl mladý hoch a ona zase pannou, a než se ženich s nevěstou z nich stanou, uteče mnoho vody, mnoho se tu změní – co bylo kdy, toho pak více není.

A byli mladí, kdy se milovali a na věky si spolu slovo dali, že nežli pominou tři léta v čase, že obejmou se na tom místě zase,

kde byli sobě přísahali lásku. On propustil ji svatém ve závazku a do světa šel, kde je mnoho lidu, kde mnoho zakusí, i mnohý žal i bídu,

a do světa šel s upomínkou sterou, kde mnohé obrazy se na oči mu derou, a co tu tváří, co tu krásných očí! Však věrné oko v zad se pootočí,

a ač by rádo víčku ulevilo, přec jakoby to velkým hříchem bylo, hned skloní se a do země se dívá. Pak hlavou pohodí a píseň zpívá,

co zpíval jindy, kdy jí v oko hleděl, kdy u potoka na břehu s ní seděl, a píseň zpívá, čistý na svědomí. A jindy zas rukama náhle lomí

a jmeno její volá do doubravy, že nad tím lid se kolem v práci staví, a pláče znovu jako malé děcko, a klade v hrob s tím pláčem blaho všecko;

pak přijde na noc pozdě do stavení, kde uvítá jej hospodáře klení, a vleče se a hledá kousek místa, jež hospodář mu jako lože schystá.

A zase myslí, co je asi doma, a jmeno její vyslovuje rtoma a zase myslí, jak je holce asi, slibuje věrnost na věčné jí časy

a opakuje, co byl řekl, znova – jen zdali ona ve srdci jej chová... A ona doma? co to za otázku? – vždyť slíbila mu věčnou tenkrát lásku.

A ona doma? – vy ste nevěřící, vždyť líbal ji a ona jeho v líci. A ona doma? – co ta krátká slova? – vždyť jeho lásku ve svých prsou chová.

A ona doma, jak on v cizím kraji: ji jeho slova šeptem oblétají a jeho obraz před oko se noří, a každou noci trápí se a moří

a každou noc, kdy z hory měsíc vstává, mu dobrou noc, to se slzami dává. Ba v každém květu jeho slíčná ústa a v každé růži jeho krásné tváře,

a kde on býval, krajina teď pustá a hodila by jen se do žaláře. A každá píseň, kterou jindy zpíval, kdy v oko jí se roztouženě díval,

ta je tak smutna, nemá žáru ani a plna zpomínek a jako pro zoufání. Tak ti dva vespolek se měli rádi – vždyť byli plni života a mladi;

a jak je žebrákovi kousku chleba, tak mladým lidem zase lásky třeba. A loučili se, dojista že v pláči. On světem bloudí, krajem cizím kráčí

a ona doma po něm nyje, vzdychá a na čas naříká, že pranic nepospíchá, a v duchu přeletěla by tu dobu dlouhou, kdy nebude víc kojit jen se touhou.

On prošel města, co jich vidět v kraji, to v zimě, na podzim a na jaře a v máji, a mnoho viděl ušlechtilých lící: a co tu div, že hodil po dívčici,

kdy naň se smála s veselostí v oku a k němu točila se v mrštném skoku, a co tu div, že když ji k sobě vinul, mu staré lásky obraz z mysli hynul,

i co tu div, když tiskla jeho ruku, že pádem zapomněl tu celou muku, jež trápila ho dny a noci celé, a co tu div, že slovo její vřelé

se neslo k srdci jako jemné tknutí; a konečně ho nikdo nepřinutí, by řekl, že se nelíbí mu ta či ona. A tak svou cestu dále v kraji koná,

a co tu viděl, skoro zapomíná, a za myšlenkou vychází hned jiná, a co tu bylo, jako ve snu včera, než uložil se v lože za večera,

a co tu bylo, jako v mlze skryté. A ona doma? – což se podivíte! Ta lítá z kola do kola jak divá, a muzika kdy počne, spolu zpívá

a v kole jako o závody lítá; časem se obraz jeho před ní kmitá, však zaplaší ho, není divu také, vždyť obrazy tu hezčí, všelijaké,

a myslí si, že on to nezví v dáli, že jiní hoši s ní se milkovali, a domýšlí se, že to není hříchem, kdy chvíli krátí nevinným si smíchem,

kdy jednou za čas ruku podá hochu; i lidé řeknou, že to pro vrtochu, a lidé řeknou, že to ze zoufání, kdy k jinému svou líci volně sklání,

a lidé řeknou: dobře, dobře dělá, vždyť žije jakby ve klášteře celá a dobře má, že zatančí si v kole. A on prochází luhy, lesy, pole;

i slyší zpívat o volnosti lidí a v písni té otroctví vlastní vidí, prochází města, co jich na silnici, v nich vidí mnohou ušlechtilou líci,

a co kdy bylo, na to nevzpomene a cestou dále v cizinu se žene, a co kdy bylo, toho není více a holek v kraji věru na tisíce.

„A co mi ona? – Věrnost neuchová, a sotva tvář se ukáže jí nová, jsem odbytý a mohu umřít z toho; už není věrnosti té v světě mnoho.

Snad zoufat? – ne, to slabota by byla. Že byla někdy ta a ta má milá, nu co je na tom, to je zvykem v lidu, jenž lásku hledá za veškerou bídu,

to zvykem lidí, jsou-li ještě mladí; ti milují se, ti se mají rádi – nu, tak to bylo, tak to vždycky bude. A ostatně je děvče velmi chudé...“

A ona doma? – Co to za otázku? vždyť slíbila mu věčnou tenkrát lásku. A ona doma? – chodí na muziky a za milého hledá náhradníky,

a tam ten synek jako vystrouhaný, ten sotva od někoho vezme hany, a tam ten synek do kola s ní letí, že až se smějou před hospodou děti,

a tak s ní letí, že až ouzko v těle, že mžikem přeskočil s ní kolo celé, a hudci hrajou „solo“ bez ustání a hoch s ní v závod do kola uhání,

že podlaha až pod ním praská – – a ona doma? – a co její láska? – S tím hochem ohlášku dnes po mši měla, že mnohá holka jí to záviděla,

a mnohý lituje, že on se asi trápí a v cizině že líci slzou skrápí, a mnohý myslí, jak se asi lekne a co jí za tu věrnou lásku řekne.

A tři ohlášky, pak se svatba slaví. Zelený vínek rozložen kol hlavy a šaty bílé, jak je mají panny, kdy po vsi nesou sochu svaté Anny,

a na tváři je plamen lásky rudý. A ač ten průvod prostý je a chudý, a ač jen málo za nima je dětí, přec milo na to z dálky pohleděti.

A po oddavkách muzika je zase. Pak nikdo více po tom nezeptá se a je zas dobře, jako bylo dříve. Hoch mnohý pohřešuje dívky divé,

co o muzikách byla duší v kole. Teď netančí a chodí po stodole a dohlíží, co ještě kde je k práci, a na ples v krčmě víc se neobrací.

Tak minul čas a víska žije zase jak ve dávném a uplynulém čase, a co kde jinak, na to čas ji zvyká. A čím víc vody s jezu dolů stýká,

tím více na to víska zapomíná, co bylo kdy – a víska celá jiná. I jemu zdá se, že už prošel dosti a dost že nasbíral i zkušenosti,

a nový v kroji, nový také v mravu, a nových myšlenek zas plnou hlavu se vesel vrací domů a přemítá, co matka as a otec doma robí,

a z daleka již s vršku kostel vítá, jejž nová zvonice už s hodinami zdobí, a pomýšlí, co dělaj’ kamarádi. Však na ni, že se měli někdy rádi,

to nezpomněl, vždyť dlouho už je tomu. A nežli došel k otcovskému domu, už mnohý na něho se díval zpolou, však nikdo netvrdil to s určitostí;

vždyť než odešel, bradu měl jen holou a teď se na ni hustý lesík hostí. A ten tam známý poznal druha z mládí a líbají se, vždyť se měli rádi;

on líbá se s ním, nepomyslí na ni, on líbá se s ním, trvá v povídání, až konečně se trhne, domů letí, kde pod jabloní hrajou sobě děti,

a užuž tiskne otci políbení, pak matce, dětem, co jich ve stavení, a diví se, že zas má bratrů více, a každému z nich zlíbal mladé líce

a zeptal se jich, jakže se jim říká. A děti divějí se zprvu tomu, však kdy se dozví, že to bratr z domu, hned smály se – nu dítě brzy zvyká.

Teď bylo toho mnoho k povídání, že nestačila by snad kniha ani, a nového co, rodiče se ptali, a co jest slyšet v cizině a dáli,

a co jest slyšet, zda nás čeká vojna a zda je v kraji úroda i hojná, a ptali se, jak se mu vedlo všady. A co on řekl, ač byl dosud mladý,

to pravda byla, měl to z zkušenosti a cizích krajů prošel věru dosti. On mluvil o všem, nezeptal se ani a trval stále v prudkém povídání.

Pak oblekl se; že jde po vsi trochu, by některého uviděl i z hochů; šel kolem domu bývalé nevěsty, i potkal ženu, šla do pole k práci;

ta zastaví se, zastaví a vrací a praví k němu: pěkně vítám z cesty. „I buďte zdráva, milá hospodyně!“ A jak se vedlo pořád v cizině?

„Kdy bůh dá zdraví –“ Arci, arci zdraví – Ona jde dál i on se nezastaví a jde zas cestou. Znal ji, co je z toho; a pakli nezabolelo to v žití koho,

tož jeho ne. Nu tak to v světě všude, a jak to bývalo, tak to i nadál bude. Nuž vám ten obraz zdá se býti malý a konec ten ste asi nečekali.

Snad měl se trápit, kdy ji viděl znova, a pomyslit, zda lásku k němu chová, a měl si zoufat, měl si život vzíti neb na nejmíň své proklít živobytí.

A ji že hryzl svědomí červ krutý a on že snad lítostí její hnutý jí odpustil, neb že jí vraždil duši. To všecko čtenář jako v mysli tuší –

však chtěl jsem napsat života kus pravý bez rozmýšlení, lži a bez opravy, chtěl jsem to napsat jako na ukázku, že lidé nemřou pro ztracenou lásku.

A to tak ve životě – v básni jinak bývá: tam kdo si nezoufá, se bezcitným nazývá. Nu to tak v básni, jinak v světě všude, a jak to bývalo, tak to i nadál bude.