Uspal jsem k ránu duši ubohou. Mně zdálo se, že’s stála na balkóně co královna na přebohatém tróně a já ti v prosbách klečel u nohou.
Otrok se plížil, dřív tak plný pýchy, a prosby nosil na rtu rozchvělém – však tobě na rtu hověly si smíchy a naděje strom lehnul popelem.
Mně zdálo se, že slza padla k líci tak vřelá, jak byl studený tvůj led; zaprosil jsem tě jarní o kytici a ty’s mi odepřela jediný z ní květ.
Upadl lístek z růže porozkvětlé, já po něm sáhnul, chtě ho zulíbat a duši v naděje sen vkolíbat. A ty’s tu stála v mámivém tom světle
tak krásná, velká jako bohyně, a vyrvala jej z prosících mých rukou a kázala mně jíti z svatyně. Se žalem svým, s tou věčnou duše mukou
jdu ztad. Ty’s stála na balkónu a dívala se, jak se blížím k skonu, jak oko moje jindy plamenné teď němě hledí v šílenosti na zem.
Ozvalo se ti srdce z kamene a kůra ledu pukla tobě rázem. Vyřknula’s slovo. Já šel dál a dál. Vyřknula’s druhé. Noha odtuď pádí.
Já odtuď šel a v duchu litoval, že měli jsme se taky někdy rádi. Ty’s volala mne jmenem – – Prchnul sen a z okna smál se bílý na mne den.
Zpomněl jsem na tě – ach už dávno tomu, co z balkónu’s šla do jiného domu z čtyr prken... A mně se to zdálo, že lásky naší bylo jen tak málo...
Cookies on Poetry Cove