Kol ticho svaté. Je mi ouzko v těle,
a kdybych víru v pustých ňadrech nosil,
snad spial bych ruce, za milost snad prosil
v modlitbě zbožné světů spasitele
a v nejvroucnější touze oko vnořil
do hlubin moře vysokého nebe
a v prachu země tváři svou bych skořil.
Kol ticho svaté – a já vzýval tebe,
jak v tvém by lůně blaho moje spalo;
povzdechů tisíc ze prsou se dralo
a já ti k nohoum kleknul ve pokoře,
na tváři růměn, v srdci steré hoře
a jako k matce uklonil jsem šiji
a v touhách zaplál ku své ku Mariji.
Snad nestrestá mne boží hněv, že s hříchem
chtěl sklonit jsem se před tvou jasnou tváří
jak před obrazem panny na oltáři,
pochovat víru s rozervaným smíchem.
Poklekni, noho, půda posvátná je,
to prah je mého ztraceného ráje,
rděte se, líce, opustily ste zem
v jásotu pýchy bídným pod řetězem. –
Světice moje! – Kol je ticho svaté
a ve mně vášeň lásky rozehřaté.
Já biju v prsa se a žalmy modlím;
odpusť mi, bože, jsem už vinník dlouho
a těžko cnosti pravou nitku hledat
a mladým pláčem ani neusedat.
Kam půjdu teď, kde ještě, ještě prodlím,
ty moje lásko, moje velká touho!...