Myšlenek stádo hlavou toulá se mi, jedna-li zazní, ohlížím se za ní, zdaž ta to jest, co milá mi a drahá; a za tím stádem v divém kolotání
se jiná řada v rouše jeví vraha a dáví stádo, v krev je čistou tápí a bílou vlnu skvrnou hříchu skrápí: myšlenka jako sníh ta láska moje,
a nejkrásnější mezi jimi všemi; myšlenka černá jako talár kněze, kdy k hrobu mrtvol věčně chladný veze, myšlenka na svět – – a já za oboje
bych vyrval duši z nejskrytější hloubi a uložil ji k odpočinku, snění, než s jiným prachem k postavě se ssnoubí a slavit bude svoje probuzení.
Myšlenky moje! – spějte do náruči ubohé hlavy, vášní zkrvavělé! Chci uspat vás jak milé děti matka, chci vdechnout do vás život s věčnou krásou
a pošeptat vám slova vroucí, sladká – myšlenky mé, jste peklem mým i spásou. Já rozplakal bych srdce svoje celé, až puklo by, krví se potřísnilo,
to krví ze slzí, to krví z mého žele, a pak by ještě, ještě nedobilo, a pak by začlo život zase znovu jak slavný pomník na předrahém rovu.
Já plakal bych – ó je té slzy škoda; s tou slzou člověk kousek žití prodá a každá krůpěj spadá v šíré moře, v němž složeno je všecko naše hoře
i všechen smích a žal a radovánky. Já chtěl bych stlačit celou silou spánky a vydrat z nich, co ještě patří světu, hodit mu pyšně, co mu v podíl dáno,
a kletbu vyřknout smíchu ve rouhavém, co hověla si na skřiveném retu! Pak uvítal bych v hlavě zase ráno a oblekl ji nejskvělejším hávem,
vyjel si hrdě ve svět, za jásání a nechtěl věřit ani v umírání, tasil bych meč a šlehal ve tvář hříchu, a chtěl se vrátit s vavřínem a věnci
a chtěl se měřit s nebes vyvolenci; – tasil bych meč a ve vítězném smíchu, na uprášeném, rozbujněném oři bych zeptal se jich, co tu stojí kolem:
pospěšte ku mně luhem, lesem, polem – kdo hlavu mou, kdo, ptám se, kdo mne skoří? A sen mi prchá – svět mi před zrak stoupá. Na řase nová se zas perla houpá,
s ní života kus do propasti tůně se snáší dolů mezi divé vlny. – Ty lásko má! – mně srdce v těle stůně a před okem obraz tak hrůzyplný...
Cookies on Poetry Cove