Dnes chtěl bych svinout kytku do tvé hlavy, z vavřínu věnec jako lidem slávy, však les je pustý, kraj i háje stinné; mrazivým vichrem květ i listí hyne
a v dál i šíř tak smutno jak v mé duši, kdy z chmury den a hlubokou noc tuší. Dnes chtěl bych zapět nejkrásnější notou, jak panna boží pláče pod Golgotou,
však hlas mi vázne, na tvář slza sedá; ta kdyby vyschla, po ní tvář je bledá a s bledou tváří zpívat hezké není, kdy píseň ta má být mi k ulevení.
A k čemu zpívat? – ptáci nezpívají, všude je pusto – nač to veselení, když za chvíli se v truchlé nářky mění a výkřik bujný v smíchu pochovají?
Dnes chtěl bych hledět v krásné oko tvoje a vyčíst z něho všecky nepokoje, pohladit vlas a sklonit hlavu k hlavě, potěšit slovem děsné ve obavě,
pošeptat vroucně, co mi v ňadru žije, a vědět, cítit, že jsem u Marije. Dnes chtěl bych křídla, peruť archanděla, by s žalmem lásky duše doletěla
orlovým letem tiché do dědiny, kde jiná země, slunce, měsíc jiný a jiné nebe, jasnější a krasší jak nebes blankyt čisté lásky naší!
Půjčte mi křídla, boží vyvolenci, a čerstvými mne obsypejte věnci, ať zanesu je, složím k nohoum jejím a padnu umdlen ráje ku dveřejím!
Pahore každý v horstva četném davu, ponížen skoř svou osněženou hlavu, padoly, vstaňte a rovnejte cestu, já na komoni jedu pro nevěstu.
Paprsky slunce, rychlé koně dáte, a hvězdy, svěťte jako v noci svaté, kdy velký člověk přišel k lidstva spáse, a blesky, vzplaňte ve báječné kráse,
ať nezavadí o kamének noha, kdy poletí ke trůnu svého boha! A na má slova chechtot s nebe letí, kdy chtěl jsem ti už padnout ve objetí,
a na má slova noc je přehluboká, že tma se čírá hostí kolem oka, hor týmě vstává, padoly se níží a místo věnců mlhy se k zemi plíží
a místo blesku burácí hrom v skalí, jakby se ďáblů zástupové hnali, a místo křídel zbouřené kol hlavy se děsných myšlenek teď řady staví
a místo tebe mrtvých bledé líce a místo písní nářků na tisíce...
Cookies on Poetry Cove