Drkotavé vrže po silnici vetchý vozík; klisna vyhladlá nestejnými trhá poklusy povoz v kamenech se tetelící;
do hromádky právě upadla, zajisté že biče zakusí. Zakusila. Vozka chutě kleje na hrboly cesty, na koleje,
a hle, bičík v milošvarném švihu na rezavou ukládá se hřívu... A pak vozka k vozu nazpět chvátá pobízeje zbytky archy sporé:
v jejím nitru děcko s matkou choré a pod plachtou na dvou kolech chata. Trochu slámy, něco hadrů k tomu, toť je všecko ubohé jich lože;
není ani postesknouť si komu, požalovať, můj ty milý bože! Principál i vozka vedle kluše, mezi rtoma píseň beze slov,
snad je kus v ní chudé jeho duše, nad životem osamělý rov... A za lesem ze vsi vížka kyne, tam jich dnešní vytoužený cíl,
jako jiným cesta na sta mil; podél silnice se potok vine ostříhaný chudě vrbinami. A hlas zvonku krajem zvučí známý,
klekání aj! právě ve vsi zvoní; odhrnuje mužík plachtu, hledí do ní: matka děcko ve svou náruč stiská, dýše ztěžka matka jako dítě
jedním smutným dechem pospolitě. Klisna stane. Před očima víska klidně zírá hosti na cizí. A principál klisnu pobízí
pronikavým „hi“ a svižným „hopsa“ ku hospodě, aspoň o sto kroků, a slibuje něco od obroku, sena trochu, snad i špetku ovsa.
Ale marně. Kůň se k zemi kloní. Opět zdvihá plachtu principál, zas nazírá opatrně do ní; v odpověď mu strašný výkřik krátký
zápasící s děckem, bídné matky: děťátko si pán bůh k sobě vzal! Zvědavá se mládež vesnice v posměšném i žalném pokřiku
kol a kolem staví vozíku, nad nímž muž i žena plačíce rukama jen lomí na nebesa. – A pohřbila děcko celá víska;
večer mládež vesele zas plesá, ana máma v buben opět tříská, na provaze skáče principál – zejtra klisna poveze je dál...
Cookies on Poetry Cove