Ještě zima po horách se mátla,
má-li jaro pustiť do dolíčka,
ale potok pod sněhem už žvatlá,
zelená se půda od sluníčka,
v hrdélečku zlatou píseň nesa
letí skřivan modrá na nebesa.
Pučí poupě v roztaveném ledu,
ze sněhu se kapradina tlačí,
všecko spěchá slunci do pohledu,
jeho záře všem jim sotva stačí.
Z chat vyběhlo hejno drobných dětí,
v jedné písni, v jedné svorné notě
počalo to všude housť a pěti,
že je po zimě a její psotě.
Ba i dědek pro bábu i sebe
dvě stoličky vynes’ na zápraží;
dívají se oba v modré nebe
a chvílemi šepcí: Jak to blaží!...
Měla bys jen ty, má duše, mříti,
když se zelená vše na pažiti,
měla ty bys spáti jediná,
když ta jarní bije hodina?