On blouznil, bloudil po nebi,
kdy uzřel její líci,
on blouznil, to že miloval
překrásnou baletnici.
On blouznil, kdy se na něho
usmála v krásné tváři,
a myslil chuďas, láska že
jí z tmavých očí září.
A když se jiný blížil k ní
a sladce k němu ona,
pomyslil: to je z úcty jen,
jak má ji primadonna.
A jiný když ji celoval
a líbal v ústa vřele,
zahořel žárem, proklínal
své živobytí celé.
A když se zas naň usmála,
zapomněl všecko pádem,
a kdo ji dříve zulíbal,
toho zval kamarádem.
A blouznil dál, až doblouznil,
a to z té baletnice,
až ulehnout si musil v hrob,
by nezablouznil více.