Dva lidé se kdys rádi měli
a taky si to pověděli;
a on šel na to do světa.
A nežli přešlo deset neděl,
už každý vrabec o tom věděl,
že láska z obou odlétá.
Byl v cizině a doma ona.
Čas pouť svou světem rychle koná
a kdož to ví, jak bude dál.
On zatím jednou za večera
čte ve kavárně „Moniteura“,
v němž článeček v ten smysl stál:
„že z ní se stala velká dáma,
jež pohrává si s dukátama,
jsouc paní kéhos knížete.“
Usmál se, na to čaje nalil
a cigaro si pozapálil:
„je škoda toho děvčete.“