Nedávno řek’: „Mě není tady třeba,
a pakli k žití kousek stačí chleba,
tož dejte mi jej v rakev na posilu,
bych, až se zbudím k poslednímu dílu,
měl něco s sebou, co je ze člověka.
A kam veškerá tužba lidí těká?
Jen chleba chce a jenom chleba zase,
a kde je chleba, vždy a všude ptá se,
a co jím není, nejde do života,
a kde ho není, tam je pouhá psota,
a kde je chleba, tam je život pravý,
že za ním pílí chvatem lidstva davy,
a kde je chleba, tam je rozum samý,
a kde ho není, tam jsou bludy, klamy,
a kde je chleba, tam je citu mnoho,
a kde ho není, tupá mysl z toho,
a kde je chleba, tam je nebe blízko,
a kde ho není, tam to stojí nízko;
a kde je chleba, tam je zbožnost lidu,
a kde ho není, máte hřích a bídu.
Nuž co tu já? – radš půjdu spáti dolů
a poulevím zžíravému bolu,
a chcete-li, tož dejte mi kus chleba,
však na věčnosti není mi ho třeba.“