On byl tak tichý, bez života celý
a málo mluvil, to jen se přátely,
a co kdy řekl, hloupostí to zvali
a na to smích mu za odměnu dali.
Kdy nic nemluvil, platil za tupého,
a kdy se vznítil plamen v srdci jeho
a on jak prorok povstal v řeči smělé,
hned podivínstvím nazvali to celé
a smáli se mu, že je nedospělý,
a ve hrdosti k němu pohlíželi.
A co on k tomu? – mlčel jako němý
a smál se taky, sám jsa nade všemi,
a smál se s nimi; někdy slzu zronil, –
ne, že se mu snad nikdo neuklonil,
však – jak to bývá, mladé ze lítosti,
že lidem na slovech je planých dosti,
a že i pravda, již byl řekl jiný,
že zdá se lží a že znak nosí viny
a že ta pravda, kterou lidstvo hledá,
tak churava je dosud a tak bleda,
že kostlivcem se zdá být pravdy pouhé –
a že než dospějeme k tomu cíli,
že bude třeba doby ještě dlouhé,
a my že toho jsme se nedožili.
A proto plakal, pak zas němý celý,
jakby mu slova na rtech odumřely,
a neřekl jim více ani slova –
potichu zaklel, na to mlčel znova.