VII.

Tak žila ves v hor šedých zákoutí a s nouzí vystřídal se pobyt klidný; jeden se těší, druhý zarmoutí, onomu neblahý, tam tomu zase vlídný

los padl, jak to přišlo právě časem – bůh šťastným přeje, truchlí nad chuďasem. Je tam jak jinde. Den se s nocí střídá a vedle nadbytku je pláč a bída.

Však tu juž lidé vědí. Žijí v práci a vášní, tužeb mezi nimi není; jsou všickni svorni v tomto živoření, ubohým slasť a šťastným žal se vrací.

Tak žijí všecky naše vesničky ten život nerušený, maličký. I kněz žil tak i Šimon s pacholetem. Z jara se seje símě klasoplodné,

pak naděj roste s utěšeným letem, pak podzim sype zrní z půdy rodné, ovoce sladké s obtěžkaných stromů. Povodeň časem, zase sucha, blesky

a z daleka řev dunivého hromu, zdupané žito, nářeky a stesky – to údělem má každá česká ves, jak bývávalo druhdy, ještě dnes. –

Tak časy běžely jak řeka rychlotoká, a který člověk ví, co po čase ho čeká?... Je velký pátek, nejsmutnější den. Do myslí vchází jakýs rmut a tíseň,

umřela všechněm řeč, umlká píseň, a všecko jakby ponořeno v sen. A ve snu tom jen modlitba je tichá, pak zpověď, pokání, jímž člověk vzdychá.

A k tomu venku déšť je sychravý, nevlídno tomu, jenž tam v šíru mešká; do srdce bodá, pere do hlavy jakási bolesť nevýslovně těžká,

a kdo tu chodí, jak by kus té tíže nes’, jak ten svatý vykupitel z kříže. Burácí vítr, zima ještě tlačí se do práv, které krade kvap a čas,

nebe se jednou jasní, stokrát mračí, a přece jaro přijde, přijde zas! Ó kdyby již tu bylo! S věže hluk se ozval dusný, dřeva temný tluk

klekání hlásí v osamělou ves. Je všecko doma, na modlitbách v tiši, a prosby posýlá tam k nebes výši, jen hříšník bloudí bez domova dnes!

Tam na skalnaté nad rybníkem stráni samotou v kamení a drsném písku z daleka v polohlasém naříkání kdos ve šťastnou tam dolů zírá vísku.

Jest žena to. V zedraném, chudém šatě, suknice sporá kryje její tělo; zrak upírá se k sirobné tam chatě a mrakem vrásek odívá se čelo.

V dumavé mlze z chalup tlumu kyne kostelní vížka; klapaček ston hyne ve vzdušných vrstev třepotavém šedu; postava ženy, jakby v tušení

a v kajícím na kostel ve pohledu, hle, k němu kvapí v trní, kamení. Tu jest, tu stojí. Jak tam jenom vkročí? Jeť kostel naplněn a samou známou tváří;

jak dovleče se sama ku oltáři, jak postaví se před všecky ty oči, jež viděly, jak ve slaboučké chvíli šla tam, kam neměla a kam ji vedl milý?

Ó milý! Dokud byla krásna, svěží, mlada, a dokud vábila jej bujná vnada – pak dal se v světy – šel a bůh ví kam, a jí jen nechal upomínku štěstí,

pokání, zpověď, že to vše byl klam, že ona za vše pokutu má nésti. A nesla ráda... Kudy vniknouti tam do kostela? V tiché zákoutí

by ráda uložila tíži údů a odlehčila sobě modlitbou. „Ó, tak tu vyhnaná já bloudiť budu s tou usouženou, bídnou duší svou?“

se ptala sebe. V tom tu vrzly dvéře, jež pootevřel vítr maličko. Skulinou vešla; Krista u mateře, jíž věčná lampa sporý skýtá svit,

stanula, klesla: „Boží matičko, jdu, bídná já, se k tobě pomodlit, ó dovol, ať se k tobě uteku v svých hříchů srdcelomném nářeku,

kdy svědomí se ostny v duši ryjí!“ Jen v mysli šeptala ta lkavá slova a k zpovědnici blízké klesla znova. A ticho dříme v temné sakristiji.

Za kamny Šimon v němém trvá dlení, jen klepotání hodin ticho ruší, a v zpovědnici páter k rozhřešení tu čeká ještě, k spáse lidských duší.

A žena klekla: „Otče ctihodný, ó pozvol, bych tu ustlala své duši, milosti boží tvor já nehodný, v němž svědomí tluk nepokojně buší.

Byl tady člověk, nebyl stár ni mlád, já pojala jej láskou, on mne taky, já milovala jej, on mne měl rád – a dali jsme si věrnosť pod oblaky.

Však víc než mne lid ze vsi miloval a k němu přiložil své city vroucí – pak bůh nám děcko do peřinek dal, či živo, mrtvo, bůh ví vševědoucí...

Čas krátký připoutal jej k naší chýži, však větší byla láska k sousedům; byl prázden statek, stodola i dům a samota je zlá a všecka tíží.

A tak jsem klesla. Člověk od nás blízký, ó tehdy sličný – jak to pověděti? –, topolí mladé podoben byl sněti – mne oklamával polibky a stisky,

až Šimon – –“ U kamen se cosi hnulo. „Tak unikli jsme ze vsi. Ved’ mne, zval do divných měst a nekonečnou dál, až k moři, jež se před zrakoma pnulo;

nebylo návratu a za ním dálka dlouhá – tam po domově usnout měla touha. Ty vody nekonečné, ze dne noc, z ní den, jen nebe, nad ním vody nezměrné,

v nichž po otčině lepotvárný sen musilo stopit srdce nevěrné. Té plavby nešťastné! V den první klid a jas byl přízniv naší lodi obrovité,

však na zejtří hned ranním na úsvitě lodníků pokřik ze sna budil nás, chvat, kvap a stálé klení na palubě, vše plnilo nás strachem o život

a již jsme v spoustách šedých těchto vod se zřeli klesat do nich ku záhubě. Ó jak jsme tulili se k sobě lidé v té pospolité úzkosti a bídě!

Čím byla různosť náboženství, řeči, čím chudoba, čím bohatství v té chvíli, kdy rozbouřené moře hučí, skučí, ječí, řve, hřmí a bouří, pláče, lká a kvílí?

Lodníci zatím jako veveřice po stěžních do závrati šplhajíce jen kapitánův sledovali zrak, jenž pátral po nebi, an z mědi mrak

tu přímo nad lodí se kupil v chumáče našedlých beránků s tou děsnou obrubou, na nižto pohled nutí do pláče a neodvratnou hrozí záhubou.

Pak šeptali jsme všickni jako děti společnou modlitbu, víc jekot nesouvislý, až upadli jsme vlnám do zajetí a tma pokryla všecky naše smysly!

Již tonula loď. Jaký ryk a kvil! Tak hrůzných hlasů neslyšela jsem, co krev probíhá soustavu mých žil – ó zešílel by tímto zápasem

o bídný kousek světla, dechu, žití! Ó co jsem vytrpěla! Strašná chvíle ona – a ještě teď ji duše, srdce cítí – mi nesla upomínku na Šimona – –“

A zase u kamen se hnulo cosi a k tomu jako těžké oddýchání... A žena zakryvši tvář úpěnlivě prosí: „Ctihodný otče! Vyslyš moje lkání,

můj hřích i moji hroznou útrapu! Ó jak se stalo, že jsem smrti jisté unikla, nevím ani nechápu; jen tolik vím, že milenec můj zrádný

mne opustil – ty víš, o Pane Kriste, jak vrhla jsem se v mořský hrob ten chladný – však marně! Vytáhli mne ještě živou, pak na břeh vyvrhli v zem pustou, cizí;

když prohlédla jsem, vidím, mořskou nivou že ochranná loď víc a více mizí. Kam jíti teď? I to víš, Kriste Pane, jakouto mukou byla cesta má!

Však pro tvé drahé rány milované, jenž za naši jsi spásu volil kříž, jsem trpěliva nesla tuto tíž! Dnů několik jsem mezi horama

bloudila sama – nikde živé duše – až všecka umořena žízní, hladem jsem usnula; byl strom jak naše hruše, však do široka; a pod jeho chladem

jsem síly nabrala. Jdu zase dál –“ ,Již ulehči své duši, hříšná ženo,‘ dí páter Vojtěch, ,se sebe již sval to břímě těžké – své mi pověz jméno,

an tuším, že’s ty...‘ „Pavla Šimonova.“ A od kamen se zdvihá obří stín, jak přísný soudce zpovídaných vin. Kostelník Šimon pne svá prsa výše,

v nichž minulosti upomínky chová, a naslouchá pak pozorně a tiše. „Byl svět to divný,“ pokračuje žena, „i řeč i mrav byl cizí jako kraj,

vždyť neznala jsem ani jeho jmena, ač jako zahrada a pravý ráj. Však čím byl mně? Jen chladnou cizinou; a měla čekati jsem, až mi časem

i city pro otčinu zahynou? A takto po domově toužila jsem... Jak jsem se odtud domů vrátila? Cestami slz a trním v každém kroku

a hvězdou noční, jež mne mámila, když přes kaluže, skály v matném skoku jsem hledala tu rodnou svoji zemi ach, nejkrásnější mezi světy všemi!

Až sem mne nesla unavená noha k dítěti, k muži na shlazení viny, k popelům kostry otce, matiččiny a zde jsem přešťastná a přeubohá – –

Šimone, Šimone...“ V tom u kamen své staré nohy zdvihl kostelník, rozsvítil lampu, v polotemnu den se rozňal – vzkřiknutí a vzlyk

se od Šimona rozleh sakristijí – kající žena sbírá zrak a sluch a již se tisknou manželskou svou šijí Šimon i Pavla... V podivný ten ruch

pan páter milosrdné oko topí a v rozhřešení slzami je kropí. „Šimone!“ – „Pavlo!“ – svatým místem věje – Kdo ví to ze vsi, co se tady děje?...

kdo tuší jen, že Šimonova žena tu v sakristiji, pod kostelní věží zpovědí z minulosti jata sténá, ba, že už na dlaždicích mrtva leží...

A Šimon s Vojtěchem zved’ její tělo vychladlé z výhně svědomí a viny; pak Šimon zlíbal stuhlou skráň i čelo, než ponoří je v písku hloub a hlíny.

A sotva vyšlo v velkonoční ráno sluníčko bílé jara mlžinami, šli Šimon s druhem, uplakáni, sami tam, kde je o všecky nás postaráno:

hrob Šimon vykopal a Vojtěch skropil, kostelník ženu smutně v jámu stopil. Jak rád by uložil se k její mrtvole tak, jak by slušelo se na muže!

Však ještě žijí on a pachole – tak zahynouti nesmí, nemůže.