VI.

Tak neblahý byl konec výpravy! Sousedé vrátili se z bludné svojí cesty, již nastoupili svými za právy, jen s mošnou, nouzí, ranami a tresty.

Byl pohled smutný na ty davy nuzné, když do vsi přišli drábem vedeny – zhašeny náhle činův plameny a v dým roztály nadějí sny luzné;

co páni ne, to vzali zbujníci, sníh, slota praly do stodol a chat, šla jakás tíseň celou vesnicí a nevlídný hosť zavítal v ni – hlad!

Kam kolem pozřel’s, živé mrtvoly: jen kosti čněly z ustaraných těl – se smrtí život děsně zápolí –, jek zoufalivých nářků vzduchem chvěl...

Jen modlitba, ta jediná jim zůstala, jim pokrm dala, ovšem jenom duši, již vydýchali hořem bez mála, než pomoc odtud přišla, odkud sluší.

Pan páter nejen duchovní dal ovcím chléb, i po bochníčku chase nejbídnější; ten hluch a něm byl, onen chrom a slep, a jiný před zimou se chránil v skrejši...

Ó tehdy nikdo nešel prázden z fary! Ty sporé krajíčky, jež krájel kněz, – jak žehnala mu za ně celá ves! – ó jaké vzácné bývaly to dary!

Ves řidla. Přibývalo náhradou vnov nasypaných za to čerstvých rovů tou svatou květův, křížův zahradou; nedávno smetl čas i bábu vdovu,

jež Šimonovo robě měla v péči. Co počne sobě siré pacholátko, ten malý siroteček náhle dvojí, kdo přetěžkou tu ránu jeho zléčí?

Však siřel chlapec, díky bohu, krátko. Druh z mládí vzpomněl krve Šimonovy a pachole vzal pod ochranu svoji. Jak zalíbil se děcku nový byt,

ach sličnější než u zemřelé vdovy: s okének fary výhled na blankyt, na celou ves a na vrchy a lesy – tam tatíček prý za svobodou kdesi...

Byl lepší chléb a lepší bylo lože, psů, koní hojně, byť jen na obraze, pan páter vlídný – to se skáče snáze i modlí snáze – všecko, milý bože!

Jen kdyby maminka tu byla k tomu! To by jí řekl, jak tam pláče víc než chleba bylo – neměl, kam jít domů, na její prsa, ani k tatíčkovi...

„Ach, kde jsou, kde?“ – A děcku vlhla líc: „O kdo mi o nich, dobří lidé, poví?!“ – Šimona zatím vyslýchali páni. „Ty pozdvihl’s je,“ jeden pověděl,

„tys knížkami a povržnými slovy je volal, budil pod tichými krovy a z klidných dědin bouřil ku povstání! Mluv! K neposluchu, vzdoru jsi je měl –

sic oprátka ti jazyk rozplete!“ A Šimon: „Sami vinu nesete! Je lid to dobrý, chce jen chléb a bytí, jenom to slunce, jež vám všechněm svítí,

ten déšť, jímž vlhnou vaše pláně, luhy, a role své chce orať svými pluhy. Jen ku svému se ostýchavě hlásí, chce také z mozolů svých viděť klasy,

chce tam, kde tekl v potůčkách mu pot, se dočkati, až uzraje v nich plod! Chce zpívati, jak zpívaly mu matky i otcové, když byli doma tady,

než vy jste řekli, aby mřeli hlady a zapomněli svobody cit sladký; chce mluviť řečí, kterou s mlékem vssál, jíž mluvil druhdy k němu i sám král!

A že se bouří? – To jen odpovědí na bezprávnou tu vaši otázku: kdo člověkem?! – Ať vaše mozky zvědí, že lidmi jsou, kdož vytasili zbraň

v tom svatém, pospolitém závazku bojovať za vlasť, za oteckou hroudu, i kdyby jenom byla jak má tuto dlaň, a nebáti se vašich lží a soudů!“

„On blázní, šílí!“ zakřikli ho páni, když neměl více již jim povědět; jen ještě poslal k nim svůj děsný hled, to plný hněvu, plný pohrdání.

Pak uvrhli jej zase v hloubi sklepa. Tam po měsíce strašná muka snáší. Dráb do žeber mu třikrát denně tepá špičatým strojem; on jen v otčenáši

a žalmem Páně tiše odpovídá: „Jak malá proti jejich moje bída.“ Zas přivedli ho; nedostali slova z pyšného toho hrdla Šimonova.

Tak léta strávil pod sklepením dlouhá. „Však jistě zkrotl,“ těšili se páni, Šimona vyvolali zase na světlo. Však jaký Šimon! Mrtvola to pouhá –

co bylo v něm, už dávno odkvetlo, to jaro tužeb, pychu, vzdorování; jak socha stana v tvrdém kameni měl pro pány jen tupé mlčení.

A mlčel jako hrob, sám jemu podoben, své síly, lásky nesplněný sen... Tak pustili jej. Nebyl více škodný. „Ať navrátí se,“ myslili si páni,

„v chudobnou vesnici a kraj svůj rodný, tam měj svůj dík a bratří smilování!“ A měl je. Přišel o žebrácké holi. Poledne vyzváněli ve vsi právě,

když stanul před ní vršku na vrcholi a dolů zíral známé ku doubravě, kde Pavle kdysi první slovo dal; vzkřik’ mocí hlasu svého v lůno skal,

pak v dlaně tiskl holou svoji hlavu, mlýn klepat slyšel, ač už pobořen, v myšlének mihotavém uzřel davu kleriků zástup – zapomněný sen –,

v něm sebe sama, vedle kamaráda; pak na kámen své vetché tělo klada zas upřel na ves rodnou zraky hbitě, prs pozapadlý pracně výše vzpjal

a nevýslovným žalem zaplakal: „Ó zda tam žiješ, ubohé mé dítě?!“ Pak sešel dolů. Kolem luk a vod stezičkou ubíral se tiše do domova,

a rovnou zaměřil, kde živý z šípků plot kryl chatu, kde dřív obývala vdova, jíž do ochrany chlapce tehdy dal, než za svobodou bludně putoval.

Tam bylo prázdno. Ptal se. Odpovědi však nedopídil se a spěchal dále. U farní zdi však stanul nenadále: tam hošek v písku bezstarostně sedí

a jamky hrabe, na cizince zírá, však neznaje ho kope jamky dál. A Šimona cos u srdce teď svírá, rád zatesknil by, rád by zajásal,

potopen polou v slasti, polou v hoři, a zorem pevným do hocha se noří... „Synáčku –“ vyklouzlo mu s brady bílé, a hoch svůj upřel zrak naň udiven

a zlatý vlas a očko roztomilé Šimonu zazářily – dávný sen... „Synáčku, čí jsi?“ ptal se starcův ret a ruka stará v náruč chlapce jala.

„Matička dala se mi někam v svět, tatíček toulá kdes se po svobodě; tak řek pan páter, tam mne bába dala – ach jak je dlouho hledám leže, chodě,

a nikdo nepoví mi ani slovem, zda dýchají kde pod nebeským krovem.“ A po těch slovech Šimon tiskne robě, jež poznal, k ustarané náruči,

už po stesku je, už je po porobě – ó slasť ta velká div ho nezmučí! V tom farář vyšel udivený z vrat. Tak uviděl je ustrnut a zmámen

před sebou v němém obejmutí stát v té sladké tísni srdcí, hlav a ramen. I přistoupil. Však sotva Šimon zhled’ tu drahou kamaráda líc a hlavu,

vzal synka v náruč, krok svůj k druhu zved’, a v jediném teď věrném lásky davu tu stáli, lkali v jásotu i pláči a všecky tváře jedna slza smáčí...

Pak do fary jdou. Hoch jak jiskra žhavá, pan páter vítá Šimona a pleše, že zase žije drahá jeho hlava, to příteli a synu ku potěše. –

Nedlouhá radosť pobývala s nimi a naděje se daly v kouř a dýmy. Ubohý Šimon, utrápen a chudý na duši, těle, rozumem se mát’,

rozbodán pochybnostmi, vinou, bludy, syt, jichž nepoznal, světa kras a vnad. Co s ním teď? – Chalupa už dávno padla za oběť knihám, o svobodě snům;

otecký uzavřen byl krb i dům, nebylo pluhu, nebylo tu radla, nahrblá šíje, hlava zamotána – jak vítanou by smrti byla brána!

I zželelo se ubohého druha faráři šlechetnému. Vyzval k sobě i kamaráda i to drobné robě – bylť pravý kněz a hodný Páně sluha,

měkkého srdce, mysli sličné, čisté; i Šimon, kdyby na jeho byl místě, nejinak jednal by, to ví, to cítí – nuž, měj si na faře to živobytí...

Vykáže jizbičku mu u dolejších vrat, opatří chudičkými potřebami, jen aby netrpěli nouzi, hlad, a několika k tomu knížečkami.

Co přes den dělati? Když kněz jde ku mši svaté, se Šimon stínem k jeho věsí patě a mlčky následuje kamaráda; podává roucha, komže, pluvialy,

a před oltářem na kolena padá, i konviček je vodou, vínem dbalý, kadidlo vonné v uhly sype žárné, i missál nosí, šepce ministranci,

zvon rozhoupává, kdy kněz po obřadě po stupních ubírá se pro monstranci, pak ornáty zas skládá lepotvárné do starých skříní, jež tu stojí v řadě,

i latinským se křížem požehnává, zamyká kostel, pak se domů vleče zamlklý v sebe, plný dum a péče tak ulehá a ráno zase vstává

ku stejné práci, jež mu brzy zvykem – a takto Šimon stal se kostelníkem.