Ve vlaku.

K půlnoci nedaleko. Knihu odkládám, syt její stravou, umdlen dojmův tíží, jaksi mi smutno; cítím, že jsem sám. V tu dobu jindy oči se mi klíží,

a tiše kolem unavené hlavy se ubírává snů sbor mihotavý. V tom zazní prudce zvonek před prahem; otvírám dvéře, posel v dlaň mi tlačí

udýchán list s tím stručným obsahem, jenž k blaha výkřiku i žele stačí: „Vyprav se domů nejprvnějším vlakem!“ Snad to ten sen, jejž marně dnes jsem čekal?

Či luzné hry té blud a oklamání? Aj, posud papír v třesoucí se dlani, jejž vždy a vždy zas prohlédávám zrakem. Však k čemu chvěl bych se a lekal?

Matička zdráva, otec pln je síly, sestra mi puká poupětem a kvete a včera list mne došel od děvčete – k čemu jste slzami se, oči, zavlažily?

Kéž mohu s větrem letěť o závod nad pásmem lesů, luk a hor a vod, anebo raděj s onou myšlenkou, již před chvílí jsem prosnil s milenkou!

Kéž už tu ráno! Doma není dlení, a všecko tělo třese se a chví. Vycházím z domu v divém rozčilení. Měsíční záře po domech se skví,

ulice pusty, v hlavě se to rojí – kéž na rodném již prahu noha stojí! Jdu ke stanici. Tma se rozprchává, sem tam již chodci stejným směrem pílí,

jen ještě strpení měj, srdce, chvíli, o pozvol ještě, mysli nedočkavá!... Již usedli jsme v jizbě letavé a piskot sviští po rozlehlé pláni;

stroj prodírá se v mlhy prchavé a ptáci podél z křovisk ulekáni do mlžné výše perutěmi vanou nad zemí ještě v rose uplakanou.

A v tichu, jež se tlačí na padol, jen vrzavý teď klapot slyšíš kol, a než se nadáš, v mlhavé tam dáli, jež jako alpských vojsko titanů

východních horstev mocné střeže skály, velebně vychází, aj, z mračných balvanů čarovné slunce. Topíš v něm svůj zrak, jak zřel bysi je snad dnes poprvé,

a v sousední ten jeho snivý mrak jak zaklet noříš lidské oko své – a hvizd a skřek. Stroj uhýbá se letem do klína lesův, zádumčivých luk,

jež rozešly se s životem a světem, a v jejichž ticho jediný jen zvuk zabloudí strojem, který tudy hvízdá. Jsou opuštěna v ratolestech hnízda,

jen v korunách tam němým letem žije ta ulekaná ptačí melodie; ustrašen ušák v příkopu se tulí do strážných kapradin a měkkých mechů

zelenou povodní jak utonulý – jen parostroj tu hýká stonem vzdechů. A hvizdot nový. Pěkný háj nás vítá, po březích mohutné a vážné řeky

se klade palouk úrodný a měkký. Brav se skotem se idyllicky splítá v lahodný obraz, v jehož koutě vlídném ves důvěrně nám s kostelíčkem kyne,

k němuž se hřbitov úvalinou vine, kam těla kladou po životě bídném. To všecko mžikem, jak ta myšlenečka, jež ve hlavách nám zabřeskla tu chvíli

a zakroužila bludně do kolečka – že jsme tu ještě, ti tam byli, byli... I sahám po svém listě, čtu a blednu zas, a líně se mi vleče stroj i čas...

A opět kola dál se krajem točí a všecko prchá, až se kalí oči. Hřbitůvek veský! Kolik vás tam dříme, co tužeb cítili jste jak my tady;

i vy jste měli bujný věk svůj mladý, jak my zde svoji mladosť utrácíme. I vy jste tulili se druhdy asi v měknoucích loktů tíseň vábně milou,

i vy jste nořili se v hojné krásy, jež chystaly vám náruč přespanilou, i vy jste v sladké báji života slyšeli hlas, jenž láskou klokotá,

i vy jste v slzách otcových i matky ten čarovný ráj zakusili sladký! A teď jste prachem, jejž sem vítr hází k špinavým stroje troudům kolem nás.

Už jenom vzpomínka vás kvapná doprovází, a chvátáme, hle, v jiné kraje zas. Stroj hvízdá dlouho. Město kyne v dáli! Komínů trčí celý bludný les

dýmavým sledem vážně do nebes – a společníci moji zajásali. Jsou doma, blazí! Já tu zůstal sám a čítám hladového stroje vzdechy,

než pohne ztad se k horským končinám, kde duše má snad opět najde těchy. Již hnul se vůz. A ještě v slunce třpytu se pyšní město, jemuž pozdravení

posýlám v duchu, pln jsa divných citů, jak často kouzlem vše se v světě mění. Před dvaceti jsem lety tudy kráčel co bludný chodec o poutnické holi,

an rolník ještě hroudy ryl a vláčel a brázdami šel kůň a těžcí voli. Dnes komín čmoudí na pískové lany, klas dozrál posledně a za plotem

jen bídným ještě žije životem v stebélku suchém, lidmi udupaný. Tak rostlo město. K chalupám se těsně továren přidružila nádhera,

a o každičké plnokvěté vesně zeď povyvstala z půdy některá; kde alej hustá vedla po silnici, dnes pyšných domů vyrostla již řada,

a kde dřív potok běžel bublající, špinavá stoka vodojemem padá; a kde se nesla k výši pýcha bran, tam nádherný svůj kupčík zrobil stan,

a chaloupka kde chudá skromně stála, tam lidská choutka palác zbudovala. A lidé uvnitř – kde že jsou ty tváře, jež vídával jsem před dvaceti lety?

Ti poznali by s těží písničkáře, jenž v ideálův uváděl je světy a zpěvy nade hroudy vznešenými radostně k nebi povznášel se s nimi!

Ta tam je píseň, peněz cinkot zvoní, ta tam je výše, jen když blaze v hloubce, což po té výši, už je dávno po ní, a v paláci se nesní o chaloupce...

Ó chaloupka! Tam v horském dříme klíně a ze zeleně sotva proniká! Teď asi otec vrata odmyká, a dvorkem po zástěře matiččině

se nedočkavě drůbež naše točí! Ó proč mi vlhnete zas, moje oči?... Již dávno prchly po nezvratné trati nového města hrdé komíny,

když objaly mě těsné skaliny, bych do syta v nich moh’ se vyplakati. Však neplakal jsem se slzami v oku: jen stichlá sklonila se k prsům hlava,

jen zabušilo srdce v levém boku a myslí lomcovala paměť dravá. Pak zraky stáčím ještě jednou k městu, jehož se obraz v mlžné dálce houpá,

a dál tu konám nejistou svou cestu; a jako maní na paměť mi stoupá: Zda vy jste též, vy Češi bohatí, tak vroucně naši, jak jste druhdy byli,

když hlad jsem kol vás slýchal stonati a o sluch nářky vašich žalů bily? Skřek, hvizdot, stanice. – Již slunce uklání se ku západní straně ohnivé.

Stín za stínem se klade po nivě a z blízké vsi je slyšeť klekání. Jak modliti se mezi prkny těmi? Zníť ovšem tichá píseň haluzemi,

jež modlitbě se podobá, co kolem tichounce táhne po stráni a dolem, však v této jizbě prkenné a nudné, v níž zisk a klam a šalba stálým hostem,

i nejbohatší citem srdce chudne, ač světa bídným klne nepravostem. A přece tamto! Slunce západ zlatý naděje ke mně pršky posýlá,

myšlenky mé jsou k tužbě rozepjaty a želem, slastí dmou se ňadra má. Ó ptáčku, jenž tu letíš, křídloma mi zatřepetej v písni na mou hruď,

ó zazni měkce v srdci, struno má, a potěchou mé bědné duši buď! Vracím se domů! Stroj však tichne, vázne, nadarmo čekám jeho písknutí,

ovzduší všecko života jak prázné a touha má se choulí k zármuti. Ač nevěřím, že předtuchami hlásá nám osud chladný, že je po všem veta,

že ve tmu sklesla skvělá tužeb krása, že v blízké chvíli skutečnosť nám smetá, co vykouzlila mysl do duše – ach, kdo by uvěřil co předtuše?!

Ó srdce pošetilé! Což jen trud a bol lidského tušení je údělem? I jarý smích má slzný světa dol! Snad také plesná radosť právo má,

by tušila ji mysl zvědavá – snad v zpěvu dům náš vstává veselém, snad nový švakr teď k nám zavítá, kde růže proň je v koutku ukryta....

Snad teta z ciziny, neznámý strýc po letech přijeli nás navštíviti – ó srdce, ustaň v uděšení bíti – radostné překvapení jen, nic víc!

Ó srdce bláhové! – – Stroj píská vzduchem, až všecky kosti bolesť proniká, až srdce v těle divným chví se ruchem, až oči vlhkou mlžinou se kalí.

Obrázek námluv, strýcův, tet jak vidina se pustil v let; hlava mi jedním ohněm plane, hoří, a oko v nový děsný zjev se noří:

aj, vidí kněze, zástup, hrobníka, a průvod černý ubírá se v dáli po bílé silnici, hle, již se tratí – a oči mé musily zaplakati!

Stroj stanul, slézám. Dělník na stanici vypráví druhům tiše u řeky, že v osamělé naší ve světnici můj otec právě – skonal na věky.

Jak dospěly mé bludné k domku nohy, jak zaťal jsem své ruce do kliky, jal upadl jsem k zemi přeubohý – ví jen ten Bůh nad námi veliký.

A když jsem prozřel, spadl paprsk zlatý na bílou mrtvou líci otcovu, a já tu ruce v křeči maje spjaty a duši plnu pout a okovů

jsem dlouho stál tam jako socha němý, až ráno svitlo z okna haluzemi. A zase kolem vlak se ubíral, v němž na sta blažených i nešťastných;

tam výskla radosť, u nás plakal žal – zde slzí tok, a tam zas bujný smích. Stroj času stejně hlučná kola zvedá – kdo pod ně přišel, tomu běda, běda!...