Ty stíne lesův lužnických,
mně často býval’s přítelem,
když jsem se k tobě utíkal,
poraněn v srdci rozchvělém.
Tvých šumů měkké vanutí
mi často klidu poskytlo,
i těch tvých ptáčků drobátko,
co z houští na mez vylítlo.
Byli to ptáci dvé a dvé,
a já byl sám jak tam ten kmen,
a přece pro mne v údolí
má růže kvetla den co den.