Tone klášter v neprůhledné páře, mniši posud klečí u oltáře s růžencem a zpomínkami v duši. V otčenáši plynou slova tichá
v klenby chrámu tlumem vanoucí – kdož to ze všech fráterů jen tuší, nejmladší že v novou kápi vzdychá slzou na kleriku kanoucí?
Včera přišel k panu kvardiánu, chtě se oddať samotě a Pánu, jinoch bledý, chor a nemocen, v očích matný, nedosněný sen,
v hrudi jakous tesknotu a tíži, do klášterních ambitův a mříží. Pravil krátce: „V Kristu bratří moji! Znaveného přijměte mne, prosím,
do svých zdí, ať s vámi pouta nosím, po divokém ve světě tom boji. Schvácen stál jsem před svatyní vaší, když vás zvonek ku modlení sbíral,
a já stopen v truchlém otčenáši s lící slzy zármutku jsem stíral. Anděl boží sám mne přived k vám, k místu míru, po němž prahla duše –
smrti klidné dojat ve předtuše mnišskou věrnosť tuto přísahám!“ A že právě scházeli se mniši z refektáře valem k modlení,
přidružil se k nim a v svaté tiši jal se modliť za své spasení. Nejeden z nich spánku pojat mocí na klekátku prosnil délku noci,
druzí žalmy šepcí ze zvyku. Ticho snivé kostelem teď vane, jenom z hrudi žalem utýrané vzdech se dere těžký mladíku.
Vypad’ růženec mu z bílé ruky, zor se točí po družině mnichů, jež tu dřímá bez žalu a muky v posvátném a velebném tom tichu.
A na východ táhlým oknem v šeru první paprsk v svatyni se krade; již se blyští střecha na klášteru, korun vršky vedle na zahradě –
bujné ráno kolem v obzoře a kohoutí chasa krákoře! Co tu počíť? Mladý fráter stojí nade spící bratří družinou
v zoufalství a divém nepokoji, že i zde mu dávní pohynou nejkrásnější snové o samotě, písně rajské ve klášterní notě,
že i zde se v hříšné trosky metá, co chtěl zachovati z bludův světa... V tom tu zvoník skřípá dveřmi, vchází, věčnou lampu rozsvěcuje suše,
mnichy budí, do cel doprovází, a pak pomodlí se za jich duše. Mladík žasne, ale jako zmámen za nimi jde po ambitech vzhůru,
a když s nimi ranní žalmy v kůru dozpíval a s nimi dopěl „amen“, stoupá tiše k celi guardiána. Praví k němu: „Bratře, děkuji ti,
žes chuďasu, jenž byl bez pomoci, poskyt’ přístřeší mi v této noci; dovol však, bych mohl dále jíti. Snil jsem marně, že v tom svatém bytu
ozářeném v hvězdic polosvitu okřeje mé duše bol i žel – čas, bych odtud dále odešel.“ A co mladík bujnou ranní září
světem kráčí, polem kroky nesa, co se kochá svěžím vánkem lesa, zasedají chutě v refektáři vyspalí zas po modlitbách mniši
k plné míse a pěnivé číši.
Cookies on Poetry Cove