V dýmu.

Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela, v němž jiskra se tak mnohá rozhořela, žel také pohasla – pluj zvolna, pluj, kotoučku šedý, příteli ty můj!

Do tebe vetkal jsem jak v pavučinu kus života, prázdného sice činů, – co nadějí však záhy zbortěných ustlalo hrob si v hebkých křídlech tvých!

Pluj, pluj! Hle, tam to dětství moje, co nepoznalo vášní nepokoje, tam nevinným snům v měkké kolébce mateřská píseň sladce zašepce.

A chlapec, poupě právě porozkvetlé, tam v nevědomosti se koupá světle – jaké to světlo, jaká vlídná zář, jak padala by křtěnci na oltář!

Lučinou svět je celý přebohatou a květy rostou, kudy hnu se patou, kde jaký hlas, to tlukot slavíka a bolestem se srdce zamyká.

Pluj, pluj, kotoučku, v té své šedé mlze, já pro to minulé své blaho slze velebiť budu, co jsem ztratil v něm, než poznaly mé oči z bláta zem.

Pluj, pluj, kotoučku! Viz, tam překrásné sny mladosti táhnou jako květy Vesny, na každém poupě naděj’ rozkvetá a směle vypučeť chce do světa.

Přátelství, láska, dívčích očí vděky a touha v neznámý kraj předaleký, národa štěstí, lidstva sbratření – to všecko do tebe se promění!...

O postůj, postůj malou ještě chvíli, by zemřelí se snové navrátili – jeť přec tak sladko v ně se zahledět a zapomnít, že pod nohama svět,

tak bídný, nahý, jako žebrák v poli, v špinavém hávu, s rozpukanou holí, již po něm hodil hrdopyšný pán, a on šel od vrat psy i lidmi štván.

O stůj! Ta líbezná tvář milenčina, v níž jsem se stápěl, bolem, slastí hyna, mi kyne z dýmu jako v závoji – spi, moje růže, spi tam v pokoji!

Za ní tvář jiná! Vlasť má v utrpení a ruka má jí ku pomoci není, a ruka má se tlačí do čela, i nemá meče, by jím zachvěla!

A oko němě v děsnou rakev zírá, v níž spáti má ta domovina sirá, můj národ pláče, moje oči s ním – a všecko v hustý rozplývá se dým...

Pluj, pluj, kotoučku, tam za zpomínkami, jak s tebou dnes, tak zejtra snad je s námi, – a budeme-li, chudší věru zas o dnešní čáku zejtřek najde nás.

Pluj, pluj! A nedojdeš-li cíle tam na té zdi, mým smutkem zasmušilé, pak vrať se ke mně, já tě uhostím v své choré hlavě, ostatní jak dým.

Jen samý dým! Chtěl umříť bych v tvém dýmu, kotoučku můj! I citu nejsladšímu je blaze v dýmu tvém se rozplynouť – chci umříť v tobě, v tobě zahynouť!

Dým! Dým! Ten trošek lásky v světě jak hořký pelyněk nám lidem kvete, a zapálíš-li srdce nadšením, v bezbarvý promění se náhle dým.

Ba dým a kouř, v něm sem tam tváře známé, jimž slzou v oku pozdravení dáme, pak všecko k dýmu se zas přivtělí – kotoučku můj, ty temný příteli!

Kotoučku můj, ó ještě vykouzli mi z té chladné světa neúprosné zimy jen z těchto tváří aspoň některu v života mého blízkém večeru.

Pluj, pluj, kotoučku! Však ty se navrátíš a žádného mi z milých nepotratíš – vše jiné dým jest, vždyť i nejdražší má bídná duše v dým tvůj zanáší.

Pluj, pluj, kotoučku šedý, kolem čela, by se mi v ňadru píseň rozzvučela, ta starodávná, kéž i pravdivá, že ještě láska s lidmi přebývá!