Po severu nahých skalách
toulala se píseň sirá,
poslal ji tam vzdech můj těžký,
těžší než meč Angantyra.
Zabloudila v pustých horách,
mezi divou zvěří zněla,
od skaliny ku skalině,
roztoužená, rozsmutnělá.
Unášel mne koráb k vlasti
po větru a po kompase,
jásot zachvěl ňadry mými –
sirá píseň vrátila se.
Vrátila se plna něhy,
vroucná, něžná, mocná, sladká,
líbal jsem ji, jak v den první
nevině své líbá matka!