Na sever v noci daleko
k vesnici přišel jsem
a v domku bílém starušku
za nocleh prosil jsem.
Ta vítala mne ve slzách:
„Jak z daleka že jsi?“
,O mnoho, mnoho je to mil,
přes hory, přes lesy,
přes moře celé, celou zem –
a ještě, ještě dál.‘
„Kéž by ti, drahé dítě mé,
bůh cestu požehnal!“
,Mám doma taky matičku,
však bledší než jste vy,
teď asi šeptá otčenáš
a hledá úlevy.
Ó jděte, moje myšlenky,
až k ní tam k posteli
a povězte jí, oči mé
že pro ni slzely.
A skropte samy podušku
a ustaranou líc;
že líbám ji stotisíckrát,
však nevrátím se víc...‘