Svaž mi kytku, panenko má, to dokud jsem ještě doma; zejtra kdo ví, co se stane, děvče moje milované.
Zejtra kdo ví, zdaž mi více květy svážeš do kytice; jiní lidé, květy jiné, a mé srdce při tom zhyne.
V mlhavé noci plášti jsem u břehu mořského lkal: O vyjdi, má hvězdo, hynu, a pláč můj zní pustinou skal!
Odráží se od nich a zmírá jak bez vesla na moři loď; o vyjdi má hvězdo, vyjdi, a k přístavu mne doprovoď.
V mlhavé noci plášti jsem do písku jméno Tvé psal; zdaž zpomnělas na mne v tu chvíli, kdy pláč můj zněl pustinou skal?
Odrazil se od nich a skonal, jak bez tebe skonám i já; jen po skalách zazní k moři: Maria! Maria! – –
Na obzoru cosi kráčí, jak sbor duchů ze hřbitovů, a mé oko v němém pláči smutně zírá k nebes krovu.
Stěžeň praská, plachty dmou se jak mých ňader žalu vlny, a postavy lodí pnou se vzhůru – pohled tajůplný!
Tam ta loď jak naše sláva, pokořená po staletí, – každým mžikem výše vstává – snad že k štěstí břehům letí.
Oči moje zaplakaly, zasténalo v mé to hrudi – vyjdi ženo-lodi v dáli, děti tvé se ze sna budí. – –
Loď k nám blíže přiletěla, holá loď a kupci na ní, jimž je slávou blaho těla, v kusu zlata tužby plání.
Na sever v noci daleko k vesnici přišel jsem a v domku bílém starušku za noclech prosil jsem.
Ta vítala mě ve slzách: „Jak zdaleka že jsi?“ „„O mnoho, mnoho je to mil, přes hory, přes lesy,
přes moře celé, celou zem – a ještě, ještě dál.““ „Kéž by ti, drahé dítě mé, bůh cestu požehnal!“
„„Mám doma taky matičku, však bledší než jste vy, teď asi šeptá otčenáš a hledá úlevy.
Ó jděte, moje myšlenky, až k ní tam k posteli a povězte jí, oči mé že pro ni slzely.
A skropte samy podušku i ustaranou líc; že líbám ji stotisíckrát, však nevrátím se víc...““
Cookies on Poetry Cove