V.

Samoto teskná! Šimon s dítětem jak šípkový keř s drobným poupětem... Však růže svadla, drobné její listy se rozletěly v dálku neznámou,

jen tento kvítek po ní zůstal čistý; jak plakal hošek! Volal za mámou, až pláčem uondán a přemožen svou v Šimonův vous složil hlavinku,

jakoby v nejjemnější peřinku, a pak měl o mamičce zlatý sen... I otec časem dávnou touhou jat šel v les a sluj se časem vyplakat;

však už tu samotu svou k hrobu snese v chladivých sosen mihotavém lese; než hůř je chlapci, v kolíbečce kvílí, a nemá matky v dětských tužeb chvíli...

Tam vedle v chalupě je sama vdova, nikoho nemá, přátel ani dětí, ta u sebe snad hošíka mu schová a neublíží jistě pacholeti;

tam zašel Šimon: „Sám jsem jak ten kůl, jenž nad strání mi bez života roste; zde chlapec můj; jej v péči za mne noste, by z nedby mojí chudák nezhynul.“

A vdova bába políbivši robě je vzala k starosti a péči sobě. Tak Šimon starostí prost o syna jde mezi sousedy. Tam vidí zase,

jak bídy pěsť se do nich zatíná, jak pánův zor se na jich pláči pase, jak každý z nich se v potu tváře plíží, jak svízel, potupa je tlačí, tíží.

Volali k němu: „Musíš pomoci! Jdi k pánům, pověz, jak jsme bídni tady, jak umíráme slzami a hlady, jak dřeme od rána až do noci.

A nepůjdeš-li, kaž, my půjdem’ sami, i nejhoršími půjdem’ pokutami! Vždyť máme sekery a radlice, na lidské pyšné hlavy máme kosy

a na ty tvrdé zase palice, jež v ráně smrť a žití konec nosí. Vždyť z Prahy zvěsť jde, že jsou volni naši a svobodni! Ó, zaveď nás k nim taky,

ať víme, že i bůh je nad oblaky, jenž mraky běd a věčných strázní plaší; „otčenáš selský“ zapomněl z nás každý – ó proto na nás páše pán i sluha

bezpraví, šalbu, necitnosť a vraždy. I sladkou je ta vojna naše tuhá; a jestli padnem’, aspoň v blahém snění snad zažijeme chvíli uvolnění.

Šimone, veď nás, našich otcův synu, jenž unikl jsi z mladých kdysi pout, vždyť krajina tvá volá: Klesám, hynu, a v bídy vlnách musím utonout!“

A Šimon slyší – nepřemítá, koná. Kdo může nahradiť mu, co již ztratil? Snad synek u báby tam? Pavla? ona?... A nežli vzpomínek se roj mu vrátil,

už sousedy své, sokol rychloletý, ku boji za volnosť své volá čety. – To bylo jaro! Vítr chladný vál od Krkonoší jako o vánoci,

však dole v kraji v myslech žár a pal se nítil selské bídě ku pomoci; šli zachystáni chlebem na týden, a ustrojeni lopatami, bidly,

hotovi zvrátiť všecko v nic a plen, zamávať chudičkými svými křídly v let svobody, jíž neznali leč jmenem. Tu okna tloukli, onde lámali

železné mříže v hradě uzamčeném, na mláď i starce zbraně sápali, a jedli, pili – práhli po volnosti... Ó svobody té! Přišla jako víno

těm dětským hrdlům k děsné závrati – jen dotkli se ho, a juž měli dosti! Ó spečetěná právem česká vino, kdo smířením tě všecku zaplatí?!

Šel Šimon s nimi. Ved’ je chuďasy. Jak sám on sníval o svobodě lidu, jak on chtěl tišit’ jeho strasť a bídu, jak pro něj vejíť v boj a zápasy –

tak nikoliv! A ne jak vůdce, tažen více v tu divou vřavu upřel zřítelnice, až vojáků jej objal drsný pás a svázaného doved’ k soudu. Páni

jej souditi se jali pro povstání a odsoudili s hejnem bídných sluhů: že měl se držeť robského jen pluhu, jenž panskou roli rozmetá a vláčí –

a pak byl Šimon mrskán karabáči. Jak bylo ti tam hrubé na lavici – ba hůř než kdybys v mladém zánětu byl kázal lidu řečí lahodící,

že svadlá větev schopna rozkvětu, že lidu trápení a jeho mdloby zas vzkřísí ještě lepší v Čechách doby, že přijdou jistě, musí přijíti

a na Čechy že slunce vysvítí! Však už byl souzen. Do sklepení vlekou Šimona právě drábové a chlapi, z nichž nikdo neví, do vousu že tekou

mu za vlasť slzy, nejedna že skrápí mu za dítě prs dýchající ztěžka, a že mu srdce bůh ví kudy mešká... Dráb vrata přimáčk’, zavrzal v nich klíč,

jak vzal by hrobař motyku a rýč.