Ty duchu rovnosti! – Zde tobě sídla
a svorné stany osud lidstva staví;
zde rozpni do kola svá šedá křídla
a zpěv tvůj zavzniž mezi hroby lkavý.
Hle, obec mrtvých! Dávné děti tvoje,
jež s jediným jsi poslal údělem
v labyrint světa, aby z toho boje,
jejž svedou v mžiku žití nad tělem,
vítězi vyšli v triumfu svých činů!
A kolik jich tu dříme v země klínu,
jimž tento úděl snem byl plným lesku
i záře čarovné a nadějí,
jimž z rozběhů a vzdušných ideí
jen něco pláče zůstalo a stesku?
Jen mrtvá z bojů titanských jsou těla,
a krev, jež druhdy vášní rozkypěla,
teď ustydlá se řadí kolem hnátů –
kde skutek lidský, hodný poëmatu?...