Ten pravým jenom prorokem

Ten pravým jenom v světě prorokem je, kdo zrakem orla v srdce lidské zírá, ne v prach a bláto nuzné této země: kdo zžehne lampu volnosti a klidu,

když lidstvo celé kryje noc, tma čírá a pláč se žen i dětí klade kolem: kdo s utajeným, pohozeným bolem vynáší prapor nad hromadou trupů,

kdy hejno káňat, jestřábů a supů se na ně lačném ve úskoku řítí: kdo svolá hlouček bojovníků slední a slovem boha připravuje ke dni,

v němž bratr stiskne bratra v milování: ten, komu lidstvo plvá v čistou tváři a hymnu smíchu prospěvuje v chóru a vězní pouty pustém ve žaláři!

Ten pravým jenom andělem je s nebe, kdo na svůj mrtvol šiky lidstva staví bez věnce slávy kolem vlastní hlavy, kdo mroucím slovem bujnou zdvihá palmu

a káže sílu sám jsa slabý, chudý, kdo uzřel dennici plát na obzoru a zaslech’ jasot z hrdel tisícera a musel sám, sám položit se k spaní! –

Když bídný svět už všecko, všecko vzal mu, ponechal smrt, a žaly, stony, trudy, jen oči ze skla, utrpení sterá! Ten pravým bohem lidstva budiž zvaný,

kdo jako matka k srdci svému sáhnul, dal pohár tomu, po vodě kdo práhnul, kdo hladil čelo zkrvavělé z rány, kdo velkým hymnem lidstvo rozpěl celé

a zval je lidem z kmene Israele, kdo ze srdce ho zpíval, k srdci snesl, a když svět rozplynul se jeho zvuky, vzal trpě jedu z žoldnéřovy ruky –

dozpíval píseň – a pak bídně klesl!