Ta dívka běží jako kletbou štvaná,

Ta dívka běží jako kletbou štvaná, jakby ji v patách sledovala rána, jakby ji pekla otáčely zmije a v uchu zněly divé melodije;

ta dívka běží Ahasver jak bludný, s tím rozervaným čelem, věčně trudný a věčně divý, jako tygr z lesa a věčně v pláči, jako slabá žena.

Už jako mrtva rázem na kolena upadá mdlobou, upadá a klesá, objímá zem a tiskne ke rtům květy, ssaje z nich vůni s vášní rozkypělou,

jak v každém lístku seděla by spása a rozpomínka na budoucí světy. Široké větve chládek na zem stelou, dívka mu padá chladné do náruči

a horké čelo klade na kapradí a rty své jemným políbením chladí. Myšlenky divné s hlavy dolů střásá, chce zapomnít, co léta už ji mučí,

chce býti jinou: chce se vrátit světu, rozprostřít křídlo ku smělému letu, chce jako orel prodrat se až k nebi a vyrvat z prsou zaražené hřeby,

chce milovat, chce smát se, hrát a zpívat a skvostem lásky srdce přiodívat. Což divu taky. Mladá krev plá v hrudi a ještě na smrt ani pomyšlení;

jak z rána poupě k liliji se budí, tak v mladém srdci láska rozespalá; a dnes-li večer tu co děcko stála, ta jediná noc na pannu ji mění.

Proskočí jiskra snů všech pavučinou, sen zaplašen a panna ve svět kráčí, kol srdce květy naděje si stáčí a doufá, že jí nikdy nepohynou,

že zimy není, věčné jaro že je, že všecko v světě k vůli ní se děje a vše tak krásno, jak stvořeno pro ni. Přísahá v duchu, že chce býti mladou,

odchovat mladost každou, každou vnadou, a přísahá, že slzy neuroní. Neplašte ji. To hříchem, lekat děti, kdy přes čelo jim hejno vidů letí,

a nebe kras jim před oči se klade. Měli jste taky svoje časy mladé, neplašte ji. Vesele potok běží padolem květným ostré přes kameny;

plačící vrby nízké břehy střeží, na něž se bělounké tlačejí pěny, kývají dolů, shlížejí se v toku jak láska hocha v milenčinu oku.

A na louce se mládež staví v kola a v reji veselém si krátí chvíli. To mládež ze vsi; je jí toho třeba, kdy po celý se týden v poli týrá,

než nazve svojím trpké sousto chleba. Děvčata, hoši: jak to pohled milý, kdy známé srdce k známému se svírá v tlukotu jednom, v jednom sladkém dechu,

hned kolébavkou, hned zas v divém spěchu jak míru cit a vášně rozproudění. Na mnohé líci tajné plane rdění, důvěrný šepot jak na větvi ptáků

ševelí, bzučí, zas to výskne kdesi a veselí tak budí u diváků. Diváci děti, ženy, muži, staří. Dívka tu stojí s rozhořelou tváří,

do víru vln své oko divě hrouží, mučí to, mučí, srdce jí to ouží, a přec to tak as krásným býti musí, kdy v tanci bol se všechen mocí zdusí,

a srdce tluče jako slavík volný, kdy háj prolétá a ty šumné lesy. Pohled to krásný a pohled tak bolný! – Těch radovánek ty jsi nepoznala –

tobě jen byla družkou hrubá skála, přítelem bledý měsíc na obzoru, za přítelkyni’s měla chudou horu a za sestru tu noc tak osamělu

jak řeholnice klášterní svou celu. Ne, také kráse dívka neodolá: dívá se v kolo, kolo s ní se točí, a dívá se, že sotva stačí oči,

a dívá se a dívat by se chtěla, až by snad noc jí víčka uzavřela, a dívá se a chtěla by snad zmříti a chtěla by se dívat živobytí.

Tu mladý hoch se přitočil k ní směle, obejmul pas jí v horoucnosti vřelé a než se mohla prodrati zas z toho, už v kole skáče, objímá se, zpívá

a nepohlíží více na nikoho. Těžko se dívat; netřeba tu oka, kdy smí se spustit srdce do hluboka a rozeznít je jako píseň tklivá;

to srdce tluče v poplach; dech je dlouhý a v oku plane pablesk vřelé touhy a v líci žár a v ňádru něco dýše, co žádná píseň ani nevypíše.

Hoch sotva dýchá, ona při něm stále a chtěla býti by s ním neskonale, a hoch už klesá, ona jen se točí, a sama točí, bez dechu a míry,

že ostatní si vydívali oči a nechtěli dát zraku ani víry. „To divá žena,“ zakřičely hlasy, „rodičko boží, vem nás do ochrany!“

Řady se daly v útěk na vše strany a ves je plna neštěstí a zmatku. Louka je prázdna, opuštěna v krátku – a dívka padá v němém oddýchání;

teď na trávníku rozdupaném leží, tak sama, sama, sirotek jak všudy; na tváři plamen neuhasný, rudý a němý bol, jenž v skrytu rejdy vede,

a němý bol na čele dívky bledé. Slunce se v západ do červánků sklání a přes kraj stěhuje se mráčků řada, jak andělé, co nechtějí to zříti,

jak hasne v světě mladé živobytí a do sna padlých před časem se skládá. Potoka vlny dále zase běží tak jako za dne, ptáče skuhrá v křoví

a jako zvonek večer lidem hlásí. Co teď as myslí ubohá? – ach, kdo ví. Vidí jen jeden obraz, ze všech jeden, kol něho kreslí nejpestřejší éden,

kol něho kreslí hlavy nepoznané; a v tanci lítá, na něj ňádra skládá, div že v chorobu nad tím neupadá; bohatá slza s oka na líc kane,

pak zmizí obraz, všecko, všecko mizí, ubohá poznala, že byl to obraz cizí a cizí tvář a cizí objímání. Chtěla by padnout, nevstat do skonání,

chtěla by pryč a jest jak ukována. Na každé myšlence lpí jenom hana a na každém je slovu krví psáno, že darmo hledat na večer už ráno,

že darmo plakat, darmo toužit v želi, kdy pro sirotka všickni oněměli... Že oněměli? – slov tu arci není. – Hoch jako strom, co bujně květe v poli,

má taky srdce; či se domníváte, že žádná trýzeň mu je nerozbolí, byť trýzeň to, co v cizé dívce ryje? – Myšlenky k němu divné, nepojaté

stoupají jako jiskry dýmu ze požáru, on nemá moci ušlapat je k zmaru a donutit se k jejich zapomnění, jsou jemu vůdcem, ač jim světla schází;

on každou z nich na konec doprovází, až zhyne, shasne – chytá novou zase... Jsou bludičky to. – Hoch je mladý, žije a rád se skoří leposti a kráse.

Na chvíli aspoň. – Večer ustvořený, jak byl by k službám každé vnadě ženy – – zdaž láska to, vás nezeptá se žádný a mladík odpustí si, že není tak chladný...