Pan Půta odjel kdysi do Prahy a v Rabí byli zase pány po dlouhém čase sedláci. A když odjížděl, vážným slovem
komonstvu tato slova dí: „Hle, odjíždím, snad na měsíce, a nemám věru péče větší, leč abyste mi opatrně,
jak na moje se sluhy sluší, co miluji tak, střehli věrně. Aj nemám ženy, ani dcery, by chránili ste očima jich
a mečem břitkým v slabé chvíli – té práce prosti budete. Leč za branami na dvořišti se milý tvor mi prohání;
ať jest mu ve všem všecka vůle a všecka vaše starosť, láska – jeť můj to drahý opičák!“ Pan Půta odjel téže noci.
Však sotva dospěl pražských bran, už v Rabí byl jak za hrobem: komonstvo pije, hýří, výská a málo dbá, že opičák,
miláček pána vzdáleného, se odvažuje skokem bujným přes brány nízké ohradu. A na dva skoky letí dolů
a už je v šíru svobody. Jak tužným dechem, rajskou slastí zajásal, pln jsa pýchy sladké, po české nivě opičák!
Jak zachutnal mu český ořech a české hruše sladký plod, jak v bujném ruchu poskočil si po českých zase větvicích!
Však nedlouho ta radosť zlatá jest opičáku údělem; sedláci z Hajné pozřeli ho a kvapem spělo neštěstí.
„To divné zvíře,“ jedni praví. „Jak? zvíře?“ dí zas ostatní. „To ďábel sám, jen vizte, zřete, jak v lidskou odívá se tvář;
a šklebí se jak jícen pekla a směje se jak čertův zor, ne, této smělé od potvory ať ochrání nás hůl a cep!“
A na opici spěšným chvatem a s úzkostí a odvahou se žene do lesa teď celá ves. Ku předu muži s pavezami
a mrštnou kosou jonáci, za nimi ženy s vidlicemi a děti s křikem na plano. A vůdce praví: „Chaso statná,
jen vytrvejte do konce! Jeť sám to ďábel v našem kraji, jenž hříchem plní naše hvozdy a naše louky, naše pole –
náš musí býti, pravím vám! Aj, jak pan Půta pochválí nás a naše švarné sudlice, až zví, že naší statečností
byl utracen ten černý hosť!“ A zástup pleše, jásá, křičí a na pochod se vydává. Hle, tamto, tam! Na vrchol stromu
aj, šplhá ďábel, opičák! Nu, počkej, počkej, však se odtud nevrátíš dolů živ a zdráv. Však nechce se mu s bujné výše
a zástup čeká tiše, tiše... Teď k radě vůdcově se rozhodli, by strom byl skocen k zemi. A když se mocný chýlil dub
a k zemi pádnou ranou klesal, aj, skočil mrštný opičák na sousední kmen javoru. A zástup oči, ústa otvírá.
Zas javor skácen, ale skokem na blízkém buku byl zas opičák – a tak co zděla vesničanův ruka, to v malé chvíli v niveč uvedl
veselý opičákův skok! Tu kdosi kámen chopil do ruky a vymrštil jím silou do výše, až umdlen, vysílen a poraněn
se k zemi snesl chuďas opičák. Tu byl a ležel, nešťastný ten ďábel, a nad ním zajásal sedlákův sbor; byli to z Hajné švarní sedláci.
V tom navrátil se z nenadání pan rytíř Půta z Prahy do Rabí; a rychtář s radou pochvátli si hezky, by přivítali pána s novinou:
„Bůh, všemohoucí Bůh byl s námi, co ráčili jste býti kromě nás; samého ďábla chytili jsme v lese a nebe všem nám uchystáno jest,
i vám, náš pane, velmocný a štědrý! Tam na radnici černé tělo ďáblí na marách smrčích odpočívá již, ó pojďtež, pane, na své oči zříti,
jak lesť a šalba vyšla ze světa!“ Pan Půta pousmál se pode kníry a za rychtářem spěchal, za radou. Hle, máry černé, kolem svíce z loje,
na marách zvířecí, aj divný trup; pan Půta stoupá k marám blíže a zrakem bystrým pátrá po tazích. V tom zakřiví se zrzavá mu brva
a hromu rachot od úst zaznívá: „Pryč, chaso blbá! Mého opičáka, mé rodiny a lásky náhradu, jste za ďábla mi utýrali k smrti?!“
A trpký úsměv kolem úst se klade, pan Půta v kníry polohlasně hučí: „Aj nemoh’ uhájiť jsem opičáka, to raděj zkusím, jak se žena hlídá,
a ožením se v příští masopust.“ Komonstvo nedbalé vypráskal z hradu a novou daň uvalil na sedláky, jimž za oběť pad’ ďábel – opičák.
Cookies on Poetry Cove