Soucit.

Kain zabil bratra. První stříkla krev a vášeň šlehla ve svět plamenem, křik divoký a bojův děsný řev zatřásl tvorem, květem, kamenem.

Po zemi bludné duše putovaly, skal úbočím a širou plání lkaly a umíráčkem lesy zaznívaly; schnul každý keř a vadly ratolesti,

rodina ptačí spěla do hnízda a darmo čekal bys, že svoje zvěsti kos nebo skřivan ve kraj zahvízdá; kde plálo slunce dřív, tam temná mraků noc

a nikdo nikde nešel na pomoc... A nejen květ na uschlém hynul stvolu – i z lidských srdcí prchal každý cit, byl prázden člověk jásání i bolu

a obraz přírody té: hluchý, tupý a slep a něm a jenom vášní spit – ba, co kde lidé – byly jenom trupy. A na to shlížeti měl Hospodin.

Zlobou i želem duše jeho vzplála, předstoupil před něj obraz lidských vin i bída lidská hrozná, neustálá, stud zardělý a pláč a slzy, vzdechy

a věčný rmut a tíseň bez potěchy. I pozřel dolů v tůni sterých světů: tam kroužila ta koule, temný bod, a v mihotavém točila se letu

a na ní vyhnaný ten z ráje rod, an k hroudě poután okovy své táhne a hříchu svého věčnou kletbu nosí, jak duše jeho po edenu prahne

a jak smrť chladně lidské hlavy kosí. I zatemnil se Hospodinův zor, jak když se mraky z ledných ženou hor, a jak když bouře zarachotí v dáli,

tak božské rety hlásati se jaly: „O plémě moje, jež jsem ku obrazu své duše stvořil, nešťastný můj rode, jak těžký postihnul tě trest!

Dřív ráje syn, teď šelem druh a plazů, čas na tvé duši drsným zubem hlode – jak přebídný tvůj obraz jest! A na té bědné žití tvého pouti

krev uzřel jsem, krev z vlastní tvojí hlavy – jak neblahý je osud tvůj! Ne jen hněv můj, i tvůj měl zaplanouti v tvých synech, v boj to bratrovraždy dravý –

ach slzou lítosti zor vlhne můj!“ Bůh slitoval se. S jeho svaté brvy v krůpěji soucitu mok padá prvý a oblačnými nebes lemy

se dolů snáší k lidské zemi... Ta slza boží skví se v každém květu, v té mlžin páře, v duze líbezné, v lidského oka nevýslovném vznětu,

v němž s duší duše zas se nalezne. Vylétá pták zas s písní v hrdle zlatou, slunce se jasní září mámivou, květ pučí, kam se pohne člověk patou,

a vůně dýše lesem, nad nivou. Aj, člověk v náruč padá člověku! Již prchá vášeň, zloba v smích se mění, a tam, kde hněvu hrom řval od věku,

zní všude hymnus lásky, odpuštění. Hle, silný slabým podává svou ruku, bohatec chudým otvírá své domy; kdo žízně žel a hladu cítí muku,

kdo chor a smuten časův od pohromy: ten syt a zdráv a blažen spočine na zemi jak na hrudi matčině. Buď velebena chvíle, na prah země

kdy slza soucitu se sronila – v ní lidské znova zrodilo se plémě a vzešla jemu doba spanilá: dech lásky líbá snivou jeho skráň

a štěstí sype v světy boží dlaň...