Kdožkoli jste, o vzácný pane můj, dík mějte můj a Bůh vás opatruj! – Že není pozdě? – Ovšem, posud den... Hmyz ještě bzučí, slunce pálí,
však kol mých očí mrtvých upředen háv bědné noci neskonalý. – Že usednete? ke mně? k žebrákovi? – Ó jaká česť! Zde trávník, libo-li;
je příjemno tu: pode stromů krovy chladivý vánek, potok šveholí i oživuje mrtvé ticho léta; jeť místečko to půl mi světa,
tu druhou půlku nosím v paměti a její obraz volám z dávných dnů: mým vzdechem zváben obraz přiletí a duše má se topí v kouzlo snů.
Ó tehdy vítána mi ta má slepota, jež pomáhá mi tkáti osnovu obrazů zaniklých a živých poznovu! – Že vyslechnete? – Jaká ochota!
Jste ještě mlád, jak svědčí hlasu zvuk a štědré ruky měkká hladina; srdéčkem, prázdným ještě běd a muk, zaznívá píseň štěstí jediná.
Budoucnosť jaká! Plna krásy, čar, víc báji podobna jsouc nežli žití, kde jaká práce, výsledek a zdar, nad každou snahou dobrá hvězda svítí.
Než já? – Však co vám do žebrácké holi, co do neštěstí mého, do slepoty, co do mých mozolův a do mé psoty, co do mé samoty – tať mne jen bolí!
Že také vás? – Ó pane, vzácný věru; kde ruka vaše, ať ji přitisknu k ubohým ňadrům, zoufalstvím jež deru, ať zříť vás nemoha, si aspoň zavýsknu,
že ještě na bludné té zemské pouti lze také lidská srdce naleznouti! – Dík, sterý dík! – Nuž tedy, chcete-li v to pásmo bolesti zrak ponořiti,
by ve vašem se nitru zachvěly veškery pocity u vírném žilobití, od slasti nebeské do nejděsnějších muk: pak vyslechněte tuto hudbu divou,
v níž drsný skřek i vábný zvuk v směsici padly ryčně dovádivou, pak zžasněte, že posud tuto leb myšlénky bludné hlodají a matou,
že od všech opuštěn a chud a slep tu českou půdu vetchou šlapu patou... Že nejsem této země rodný syn, vám první dělo slovo v řeči cizí.
Tam na jihu mé matky drahý klín, kde s mořem nebe v jedno modro mizí, ochotně splývá v barev ladném styku jak blažených dvou sladká slova díků.
Měl staršího jsem bratra, sestru mladší, byl bratr Jakub, sestra Fenella. Byl hoch to dobrý; plavec jistý, vzorný, a měkký k mužům, k dívkám drsný, vzdorný;
však když jsme otce pohřbívali v pláči a matka žalem schla i upěla, on ujal se nás paží svojí mužnou, i péčí bedlivou i láskou družnou.
Mně tehdy na rtu sotva prokmitaly prvního chmýří jemné počátky a sestra byla dosud diblík malý: přístřeší naše bylo u matky.
Byl čas to krásný; smrti otcovy jsme ovšem želívali spolným pláčem a často ve hřbitovní stromoví nás vodil krok; tam s milým naším spáčem
pod pinií jsme promluvili sladce a vraceli se k bratrovi a matce; byl u nás mír a byla svornosť s námi, a jak čas utíkal, my nevěděli sami.
A přišla náhle, jako zloděj v noci ta smutná všech nás rozloučení chvíle; mor zasáhl nás rukou hrůzomoci a neustal dřív ve svém děsném díle,
až uvrhl nás na své strašné lože, zkad zoufalá jen otázka se chvěla: Ó jsi-li nebo nejsi, velký Bože?! Na zemi čtyři začernalá těla,
jež svíjela se v bolesti a muce, a z půdy trčí zkostnatělé ruce, div zdivočelé ty a plaché oči z hubených důlků rázem nevyskočí –
tak leželi jsme, brzkou jisti smrtí, a dívali se na sebe a čekali, až morový dech žití naše zdrtí a bídná těla v prach a bláto povalí.
Ó hrůza! Ve všech tělech jediná jen duše mře a na vždy shasíná... A ve vzduch temný, šedým dýmem sytý vzdech, ston, řev, pláč a hýkot vychází,
a démon moru neviděný, lítý, s chechtotem zírá na své obrazy. A přišla dlouhá, nekonečná noc... Jak čivů mých by ozvala se síla,
jak titanská by hruď se rozvolnila, chci vstáť a letěť jim všem na pomoc – v tom strašná tma mé obklíčila smysly a obraz trhaný a nesouvislý
se rozprch’, oči jala mrákota, chvěl úd se každý, hlava od těla jakoby v jakous hloubku letěla – poslední chvíle toho života!
Pak přišla znova noc... Uplynul čas, jejž určiť nelze, byl to den či rok – neb neznám plynul kol mne jeho tok – až v jedno ráno vábivé a čarné
jsem ze tmy prozřel v modro oblohy daleké, měkké, vzdušné, lepotvárné – probuzen k štěstí – dvakrát ubohý! Té chvíle blahé, co mi navrácen
byl život, zvěděl jsem, že sám a sám z těch děsných loktů černa v bílý den jsem unik’. K věčným temnotám odešel bratr věrný, sestra milá,
a k nim se matička má uložila – co s tímto životem? Však ještě nedopil jsem útrapy ten kalich obrovský. Ač bývalých jsem nabyl zase sil,
nebylo práce. Kraj můj domovský byl téměř prázden; jedni zumírali, a druzí zase v cizinu se dali. Z těch byl jsem já. Kýs člověk přišel ke mně,
že na severu bohatá prý země, kde práce dost i mzdy, a on že půjde s námi – to byly Čechy. Dráhu železnou, štěrkových silnic družku vítěznou,
tam krajan stavěl vlaským umem známý, a k práci najal z kraje svého lidi. I šel jsem tedy. Oko naposledy to vlídné modro jižních nebes vidí,
i slunce zář i měsíce lesk bledý; poslední upomínku maje v duši posýlám neznámým těm hrobům v dáli, jak věrnému se synu, bratru sluší –
a oči moje hořce zaplakaly! – Po čtyřnedělní cestě divných po zemích jsme půdy té konečně dospěli; rmut groše plašily, a hovor, zpěv a smích
dlel mezi námi stále veselý. A což když nastala nám pravá práce! Jak pyšnila se naše horská štace! To bylo peněz, výskání a pitek,
a klení, hádek, nadávek a bitek, až nejednou se zbarvil písek bílý krvavou stopou. Blažení to byli časové, pane; ale blaženější
mi přijíť měli v této vlasti zdejší. To tak, můj pane. Nás tu krajanů as třicet bylo, a tu přemáhala nás časem tíha českých balvanů,
že přibráni jsou Češi pomahači, jimž hříčkou byla žulová ta skála. A Bůh sám na nebi to věděť ráčí – ač neznali jsme řeči jejich zvuků
ni naší oni, přece vzplála záhy nám družná srdce ve přátelském tluku – a jako rostly koleje té dráhy, tak rostlo naše přátelství a – láska!
Ba láska, pane. Dobrý stařík jeden, ač mnohá rozbrázdila líc mu vráska, byl přítelem mi důvěrným, a veden tou věrnou rukou, odložil jsem pití
a praní, klení; nové živobytí jsem počal vésti... Kamarád měl dceru... Ne tolik kouzla jižní nebe nosí jako to její oko pod obočím –
ach, marně po něm slepý zrak svůj točím v těch věčných mlžinách a bludném šeru, ach, marně ruka vzpíná se a prosí... Ne tolik zlata jižní slunce hází
jako ten bujný, rusý její vlas; ne tolik půvabů má na rybničné hrázi rusalky noční svůdný bok a pás; ne tolik sladkosti má v písni ptáče,
co v jejím hlase líbeznosti spalo, tu prozpěv radosti, tu ševel pláče, až srdce výsklo hned, zas usedalo – – a tato dívka, tento anděl světlý,
ten vonný květ poupětem porozkvetlý, mou byla nevěstou. Již nazejtří byl čas našeho sňatku ve vsi stanoven. Tu poslední noc na stráži jsem stál
u sudu prachu, jenž již roztrhal tisíce balvanů, ten skrytý ďas, jenž celé hory na padrť a plen rozstříkal mžikem v střepů milliony.
A právě v předvečer ten mého štěstí, kdy ňadrem zněly tiché blaha zvony, kdy měl jsem k oltáři svou dívku vésti, již v objetí jsem držel při měsíci,
a hladil v líc a zlatou vlasů kštici: ten skrytý běs svou děsnou zahrál notu, a zrak můj zachmuřil se mžikem kalný i vehnal do očí mi střepů liják valný;
aj, mne bídného uvrh’ ve slepotu a dívku zasypal svou hmotou pádnou, z níž vyhrabali mrtvolu jen chladnou... Oj slyšel jste to, pane?! Ženich slepý
a nevěsta – – Již odpusťte mi, vázne hlas a večerní se snáší k zemi čas... Jak dál? – Já, pokud dobrý otec její žil, mu náhradou, jak říkal, za ni byl,
a když on složil vedle ní svou hlavu, byl žebrákem jsem, jak mne vidíte. Tam, kde se kloní stráně rozryté k žulových skalin zmotanému davu –
tam já jsem oslep’, tam i Kateřinu jsme uložili v bídnou českou hlínu. A nikdo víc tam nehnul kamenem. Slyšíte hukot? Vlak se blíží sem,
však jinudy jej vede bludná dráha – ó pane, pane, co to po mně sahá? Nic, nic, to přelud jen! – – O díky, pane můj, již buďte s Bohem, ten vás opatruj!
Cookies on Poetry Cove