V těsné skrýši, šperkované mechem, půl sta let již bydlí nepoznán; s želem vstává ráno, na noc s vzdechem ukládá se v žulový svůj stan.
Trochu spaní, vzpomínek však více údělem mu dává večernice. Nebudí ho slunce záře ranná, mlžin jenom klam sem zavítá
v tato místa, horstvem lemovaná, skalami a lesem pokrytá; buble potok, v boru pějí ptáci, a strom chrastí, který dřevař kácí.
Jenom letním o poledni vzplane nad údolím vzácný slunce třpyt, a roztálá rosa zevšad kane jako slzy v osamělý byt;
krátce trvá sluneční to světlo jak to štěstí, které druhdy kvetlo. Však když jeseň rozprostře se v kraji, marně vzchází slunce poklusem
v místa, jež se zimě podobají, marně hledá letní cestu sem; marně po něm touží poupě lesa, marně ptáček, letě na nebesa.
A když zimy neskrocené ruce rozepnou se v opuštěný bor, a když spoutá k neuprosné muce chasa větrů každý živý tvor:
zdá se, jak by toto místo světa za sídlo si zvolila smrť kletá. Všude smrť! Hle, potok tuhne v ledu, stromy pusty, prázdné do hola;
ptáci prchli, nikde po nich sledu, zhasl život všude do kola; jenom v jeskyni to jedno žití za vše ostatní teď plá a cítí.
V něm to víří jako sopek nitro, tisíc kvete v jeho srdci jar, v zářném slunci věčné plane jitro, v prsou štěstí, mladosti to dar;
skvělý věnec na šedivé hlavě ukládá se k neskonalé slávě. Sopka vyhasla a svadly květy, změnilo se jitro s večerem,
štěstí v jiné zabloudilo světy, ukryla se mladosť pod šerem; a ta slávy klamná, bludná záře nedonikne v doupě samotáře!
Poustevníkem lid jej kolem zove: kořínky prý jsou mu potravou, houby sbírané a plody ořechové, květy mechu lůžkem pod hlavou,
potok bujný vedle skalní sluje krůpějí mu hojně poskytuje. Modlí se prý, vypravují kolem, ač tu nikdo kříže neviděl;
však když kráčí od jeskyně dolem, kdož by, vida trpký v oku žel, nevěřil, že modlitbičkou v tiši duch se stápí v nebes tajnou říši?...
Modlitba to divná ovšem: jiná než ji říká křesťan před kaplí; srdcem stůně dávná jakás vina, časem s očí slzy ukáply;
a když hlava do dlaně se skloní, bledne tísní, jak by bylo po ní. Mlčeliv je jak ty stráně hvozdů; jenom z rána, když jej probudí
teskný hvizdot nedalekých drozdů, také jemu smutně ze hrudi divná píseň beze slov se řine, jak neznámá hudba z říše jiné.
Brzy podobá se píseň pláči, pak zas vzkřikne jako šílená, až se ptactvo bázní v hnízda tlačí a veverka stane schoulená;
na to mlkne v ponenáhlém chvění jako „s bohem“ v chvíli rozloučení. Viděli ho v noční děsné chvíli, hrom když bušil v smrkův rodinu,
blesky noc když kolem rozsvítily, jak řval v lesy: „O proč nezhynu? Proč mi moc tvá, jenž chceš bohem slouti, nepopřeje tady zahynouti?!
Jsem sic pánem této těla schránky, jsem i pánem této duše své; syt jsem života té radovánky, jež mne denně k svému stolu zve,
tisíc jich snad opouští dnes zemi, já jen žíť mám mezi nimi všemi? Chtěl jsem umříť: stín mé vlasti bledý stál tu hrozně před mým svědomím,
loučiť jsem chtěl s ní se naposledy, zlíbať statek, jenž je posud mým; pozřela však na mne beze slova, a mne čeká žití trýzeň nová.“
Viděli jej, neslyšeli slova – kdož těm věcem taky rozumí? Spíš těm zvukům, hvozd jež v sobě chová, koruny když jeho zašumí...
Proč mu dali pyšné jméno krále, nezvěděl jsem – putoval jsem dále.
Cookies on Poetry Cove