Sen

Už mnozí o snech, o viděních psali, a zdá se to být zvukem hudby všední, kdy básník sáhne do strun rozespalý a slovem živým navrací se ke dni.

Ach bože sen! – to zní tak trochu k smíchu a věk náš nerad poslouchá ty tóny; jest lahodnější jemu píseň hříchu a bujná melodije jako zvony,

když rozzvučí se k veselému sňatku. A mně se zdálo, – už mi vázne slovo – že pochovali domovinu matku a pošlapali srdce vlastencovo.

To zní tak divně, nejde pánům k duhu a chce se spát jak po probdělé noci; ta píseň sluší ňadrům bídných sluhů, co berou sobě domov ku pomoci,

pak píseň domovskou a smutek k tomu, snad elegii nebo slzy lhané. Ó znám to vše, a půjdu raděj’ domů, než vášní zloby hlava moje vzplane.

Vy páni století! – Vám slza vodou slove a povzdech za vlast prken komedijí, a kdy se národ v žití vrací nové, se břich váš smíchem otrhanců svijí.

Vy lůzo století! – – A kdysi zdálo mně se, že hanbu svrhnul národ zotročilý, rezavou šavli vzal a láskou spilý v náruči měkkou sklonil svobodě se

a prolil krev a nelekal se smrti a padnuv k zemi pomodlil se za ty, kdož vlast mu drahou bídnou rukou drtí a z krásné ženy učinili hnáty

i kostru vyzáblou a červy rozedranou. Nuž lůzo zpanštělá! – To sen můj, k smíchu věru, – však až vám domy nad hlavami vzplanou, pak těžko bude běžet pro sekeru

a pustit ji – snad nade hlavou naší? Ó hanba pánové! věk naučil nás tomu, že, kdy se plamen nad sousedem snáší, my půjdem hájit svého zase domu.

To se mi zdálo – byl to sen tak krátký a všední, zdlouhavý – měl radš jsem bdíti... Já viděl pohřeb zubožené matky a z rakve vstala mžikem barrikáda;

nám v srdcích rozžehla se láska mladá a z hrobu vstalo v slávě živobytí...