Umřela růže, nejkrásnější na sto mil,
a ode stonku mladý květ se odlomil.
Umřela Edda, nejkrásnější dívčina,
a nezůstala bez slzy ni skála jediná.
Vlhkem se skály vůkol všecky pokryly,
jak změniť by se chtěly v smutné mohyly.
Divokých husí roj nad nebem polétá:
již odešla nám do jiného do světa!
Žalostně bouře táhla nahém po skalí
a větry mořské smutnou píseň plakaly.
Ty mořské vlny zčernaly jak bouří šlehány
a na lodích zříť prapory s odznaky Morany.
Černé jsou prapory jak mořské bažiny
a černé jak ten vlas umrlé dívčiny.
To její tělo z bílého jak mramoru –
jak nepřirovnať ji božskému ke tvoru?
To oko nevinné se více nezbudí –
jak pro ni nezalkať soucitné ve hrudi?
Ta jemná ruka víc k modlitbám nespne se,
ta něžná noha víc nezbloudí po lese.
Jak neželeť, jak nervať sobě vlas,
když nevrátí se nikdy, nikdy více zas?