V rybářské chatrči se růže rozvila
tak spanilá, tak spanilá,
že vůkol všechno kvítí studem povadlo
hledící v moře zrcadlo.
Vyrostla v chudobě pod nízkou pod střechou,
a byla otci potěchou,
když mladou ženu v mořské vlny pochoval
a veselí své v lůno skal.
Kde nad mrtvolou ženy vír se zatočil,
tam rybák na dno doskočil,
a s moře vlnami se pustil v závody
a perly vynes’ nad vody.
Vrátil se smuten, v hoři k svému dítěti
a tisk’ je k sobě v objetí,
a do kolébky z moře dal mu perličky
za odkaz mrtvé matičky.
A bohaté ty perly, leskem planoucí,
byly to hvězdy hasnoucí
před sluncem; slunce – žhavé oko děvčátka,
v němž psána rájů památka.
Tak kdysi zářil Eviných as očí pal,
než člověk ráj si pochoval,
tak divoce, tak mile zároveň, že těžko říc’,
čeho tu míň a čeho víc.
V pohledu tom bohatství všecko složeno,
jež možno dáti u věno;
o věno to povedou vojny knížata,
kdy nevěsta tak bohata.
V kolébce ještě dodřímá svůj dětský sen,
než dojde v čase rok a den,
a k vonné růži rozvine se poupátko
už za krátko, už za krátko.