Ve srdci žal a na rtu smích, na smutném čele vrásku, šel vyprovodit ke hrobu svou nejprvnější lásku.
S vysoké věže zvoní zvon, z kostela průvod chvátá, u předu kluci se křížkem a páter v rouchu zlata.
Šest lidí nese ze prken stlučenou boudu v pláči – v průvodu každé po hlavě myšlenka smutná kráčí.
Šeredné baby za knězem s růženci ze klokočí – jim srdce dávno utuhlo, však ještě pláčou oči.
V rozbitých šatech dětí pár a uličníků k tomu – on pomodlil se otčenáš a chtěl se vrátit domů.
Tu za zdí smích se rozlehnul, vzdor tomu, že dnes pátek, a polku v tónech strhaných tam hraje kolovrátek.
Což je mu po té muzice, teď jiná hraje v těle – kdy houslařům dal dvougrošák a změřil kolo celé. –
Žebráci po mši zádušní se u kostela staví, z nich každý starou čepici teď smeká s holé hlavy.
V zástěrách baby děravých a děti bez kabátů – je líp se živit žebrotou, než písní z kolovratu!
Šel taky mezi žebráky a dva groše mu dali – ten bídný groš, ten žhavý groš ho jako oheň pálí.
Však pálí něco ještě víc a přec ten oheň hřeje – napij se hezky z hluboka, dobře se na to kleje.
Ten groš, jak jiný ve světě, udá se věru všude – však pálí něco ještě víc, a v srdci teplo bude.
On dopil na dno potřikrát, kolovrat skončil právě – je takto dobrý, dobrý chlap, však dnes má trochu v hlavě.
A dopil na dno rázem zas, líc bledne, hlava klesá – a umíráčkem na blízku kolovrat hrá mu z lesa.
Tak na rtu bledém němý smích na zdravém čele vrásku, šel hledat mrtev za hroby svou nejprvnější lásku!
Cookies on Poetry Cove