Romance

Ve srdci žal a na rtu smích, na smutném čele vrásku, šel vyprovodit o berli svou nejprvnější lásku.

S vysoké věže zvoní zvon, z kostela průvod chvátá, – u předu kluci se křížkem a páter v rouchu zlata.

Šest lidí nese ze prken stlučenou boudu v pláči, – v průvodu každé po hlavě myšlenka smutná kráčí.

Šeredné baby za knězem s růženci ze klokočí, – jim srdce dávno utuhlo, však ještě pláčou oči.

V rozbitých šatech dětí pár a uličníků k tomu; – on pomodlil se otčenáš a chtěl se vrátit domů.

Tu za zdí smích se rozlehnul, vzdor tomu, že dnes pátek, a polku v tónech strhaných tam hraje kolovrátek.

Což je mu po té muzice, teď jiná hraje v těle, než kdy dal grošák houslařům a změřil kolo celé. –

Žebráci po mši zádušní se u kostela staví, z nich každý starou čepici teď smeká s holé hlavy.

V zástěrách baby děravých a děti bez kabátů, – je líp se živit žebrotou, než písní z kolovratu.

Šel taky mezi žebráky a dva groše mu dali, – ten bídný groš, ten žhavý groš ho jako oheň pálí.

Však pálí něco ještě víc, a přec ten oheň hřeje, – napij se hezky z hluboka, dobře se na to kleje.

Ten groš jak jiný ve světě, udá se věru všude, – však pálí něco ještě víc, a v srdci teplo bude.

On dopil na dno potřikrát, kolovrat skončil právě, – je takto dobrý, dobrý chlap, však dnes má trochu v hlavě.

A dopil na dno rázem zas, líc bledne, hlava klesá – a umíráčkem na blízku kolovrat hrá mu z lesa.

Tak na rtu bledém němý smích, na zdraném čele vrásku šel hledat mrtev za hroby svou nejprvnější lásku.