Smrt za domov! – Jak zní to přepěkně! Však junák mladý se jí nelekne, požehná křížem čelo rozpálené a nepomní, že kdy se zase vrátí;
jen zpomene, že dívka čeká doma a modlí zaň se ubledlýma rtoma. Aj, mladý hoch, ten do boje se žene, jak žízní zedraný plá po vodě,
a jak kůň stepí spěje v Ukrajinu, tak spěchá rek, by umřel za otčinu, a do náruči spěchá svobodě! Jen dál, jen dál, vy bělohřívé koně,
vy mladí hoši, dál jen do kraje; tam doma prapor s věže zavlaje a dívka zpláče něhou na balkóně! Vy dívky doma! – Ňadra dmou se výše
a hlavou lítá obraz vytoužený, krásnější než jich doma po síni, v níž řada předků odpočívá tiše. Aj, obraz tento všecky zastíní,
i vaši zář, vy milující ženy. A ret si jmeno vyvolence šeptá, by nevyšlo mu z drahé páměti; po chvíli jazyku se srdce zeptá
a staré jmeno na rty zaletí, aniž je slyšet uchu člověka. Zdaž smuteční šlář, ženy, nečeká na oběti své v nedalekém čase?
Snad teď váš milý klesá zemdlen k zemi, neb stižen vrahem oplakává němý svou svobodu a v duchu po vás ptá se?... A teď snad už – ó slovo neblahé –
snad mrtev padá v krvi vlastní s rozbitým štítem, pokalenou tváří – snad posledně mu světlo světa září a duši anděl smrti odnáší
i rozpomínky z mládí předrahé! Ten smrti anděl všecko rozplaší – a vy ste, děti, chtěli býti šťastni? Trpký to pocit, nedbejte víc toho –
snad teď váš rytíř prapor zdvihá palmy a „vítězství“ mu tlupa provolává – v té chvíli snad ho volná krášlí sláva a kněži pějí ku poctě mu žalmy –
ne žalmy smutku, ale chóry veselí jak velkonoční boží neděli! Ba je to pro vás všecko tuze mnoho, jen když se zdráv vám, věren navrátí
a smutek políbením zaplatí – jen když se vrátí – – k čemu pláčete, kdy zvučí krajem píseň ptáčete a vůkol prchá všecko žalování
a na ples tichý mění každé lkání? – Jen když se vrátí – – on se jistě vrátí a lásku vaši v krvi nepotratí...
Cookies on Poetry Cove