Zlomený prapor po porážce národa jsi, kraji můj, a noha nesměle teď šlape to, co zanechala příroda. Přírodo, přírodo! Sbořený Babele!
Pláč prorokův je vítr po poli a listí žloutne jak tvář mrtvoly. Prochází smutek opuštěným lesem, kamž zbloudila má noha v šílení
divoké krve, když se rozpění; podoben Kainu, jenž svou sestru-duši umrtvil myšlenek svých náhlou ranou, ve lůno volám skal: O kde jsem, kde jsem?!
Nejtrpčí slzy po tváři mi kanou, jichž léto žádné více neusuší. Jen chladný mráz těch lidských srdcí proudí mým ňadrem hlubokým a noc rozpíná
svou tmavou peruť nad tím kouskem těla; bouř v dálce rachotí; má loď, jež spěla v to moře širé hledať blaho, spásu, se zmotá jak niť v labyrintu, zbloudí
neb na skalinu sklesne rozmetána co rozbitý střep. Píseň milenčina, jež opěvala mladé lásky krásu, co temný dozvuk hasne pode rtoma,
jak slední hvězda, plavců naděje; kdo, kdo ji zas k životu rozpěje?... Po nahých skalách truchlivá zní hrana, v niž ptáků ston se mísí žaloby,
že léto prchlo, že tu nejsou doma. Břízy si stelou smutně na hroby vyžloutlé listí – měkké věru lože, v něž rád bych složil hlavu churavou;
tajemný větřík běží doubravou: ach, co to bude, co to bude, bože?... Zní umíráček. Poslechněte zticha ten lkavý tón, jenž z každé větve vzdychá:
i vám tak zazní jednou z kostela. Pojměte obraz v prsa rozchvělá, ať neschází v něm záře bledosti, jíž příroda tvou okrášlila líci!
Zatlačte oči přírodě, své paní, než věčný sen se do ní zahostí, a poklekněte, její služebníci. – Mé oko bloudí v divém rozhárání
od místa k místu, kde dřív blažený dlel úsměv jara, mladosti a blaha; čas uchopil vše smrti rameny a zůstavil jen místa holá, nahá.
Žalm smutku slyšeť jen a jeho zvuky padají k srdci. Srdce, srdce mé, jak jest ti volno při tom obrázku, v němž všecko psáno perem bědy, muky?
Je noc, ó neplač. Též spat půjdeme. Labutí léta zpěv jen jako echem prorývá duši mou v zpomínce na lásku a každá myšlenka má pouhým vzdechem.
Ó srdce mladé, srdce rozdrané! Jsi jak ta jeseň s žalem úmrtí a jako kraj, opuštěn od života, jsi jako moře, bouří šlehané,
jak mrtvý člověk, chladný po smrti, a jako slavík, který neklokotá. Můj slavíku, kde jsou tvé tklivé zpěvy, kde vřelý tlukot za podletních nocí?
Umíráš jako chuďas bez pomoci a o tvé smrti nikdo, nikdo neví. Můj slavíku, ty srdce moje mladé! Čas přísný tebe v temnou hrobku klade
jak řeholníka slib v klášterní stěny; tvé naděje jsou větrem rozneseny a pláč tvůj těká jako bludné světlo, a vadne kvítí, jež ti z jara kvetlo...
Cookies on Poetry Cove