Osení roste. Slunce na ně svítí,
teplíčko žene do výsosti klasy,
a celý kraj jak zlatem opředen;
na lukách stkví se travina i kvítí
a nad nimi se ptačí třesou hlasy,
a co kde viděť, samé blaho jen.
Jen v měkkém, starém srdci Petrově
se ukládají tísně ledové.
Marta mu chladne. Jeť on ovšem taky
chladnější, než se láska v hruď mu hnala,
mělť dvakrát tolik jako Marta let;
však jí se nechtělo žíť mezi mraky
a při muži schnouť jako v mechu skála,
i Marta zatoužila v bludný svět.
Svou zlosť zapíjí Petr, Marta zas
vyhlíží okem v mladý květ a jas.
A Marta miluje. Byl štíhlý mládeneček,
to myslivecký, vlídný, ač přec mužný,
a pojal Martu v síť svou čarovnou;
což vzpomínati taky na věneček,
když mladý živůtek jej dobrodružný
s tou vesnickou sved’ maně královnou.
A Petr po vsi lidí táže se,
zda to vše lidské srdce unese.
Pak bloudil v lese. Zatím přišly stíny
a s hvězdami noc na smrky a buky
i na skalinu, odkudž pádný sráz:
„Tam pykať budeš za své bídné viny,
z mozolné svojí vydám vám jej ruky,
vy vlny ječné, tučný na pospas!“
Za chvíli zápas – hoch se kácí v důl
a Petr hledá pro svou hlavu kůl.
A našel pěknou borovici taky:
tam nad ní visí noci ve příkrovu
a z rána žasne hrůzou celá ves. –
Však časem přejdou všecky bouře, mraky,
zahrabou Petra do těsného rovu,
tak jako myslivečka nesli dnes.
A Marta vdova? Až přeletí čas,
za Petra najde Pavla sobě zas...