A lidská starosť po vsi chvatu plna:
děvčatům vypravuje cosi selka
a hoši, muži v plném hovoru;
vsí celou pověsti se klátí vlna,
že svůdná Marta hříšnice je velká,
tam v souhlase a jinde v záporu.
Však konců konec: nemá nebo má –
aj, Marta bude žena Petrova.
A byla svatba. Kdo byl svědkem při ní?
Tři lidé divní, bába s kostelníkem
a píseň zpívající učitel;
a jestli přišli náhodou snad jiní,
jak bylo jim tu časem jíti zvykem,
tu jeden postál, druhý zase šel;
a byli svoji tiše bez hluku,
Marta i Petr v lásky rozpuku.
Snad mohla by se píseň odvážiti
v chaloupku v horách, kde se dvé těch duší
ukrylo před lidmi a pomluvou;
zde sklonili se v sladké svoje žití,
jež jenom ptáček tikotem svým ruší,
a oni mluví sladkou řečí svou.
Nad nimi anděl šumnou perutí
odnáší jejich všecky zármuti.