Byl Petr jedináček, ač ne mladý více,
vždyť uplynul mu rok již čtyřicátý,
a ještě nechtěl býti ženichem.
Ač dávno neviděl, jak večernice
nádherně zaskvívá se v západ zlatý,
ač netěšil se mládí přepychem:
přec divného cos bylo vždycky v něm,
když v západní zrak upřel slunce lem.
Bylť Petr snílek. Venkovský, však vřelý,
jenž nerad za rodiči spěchal cestou,
radš uchýlil se ve své světy sám;
když snů mu puky květem vypučely,
spěl mládeneckým chvatem za nevěstou
a polo stařec uchýlil se k hrám.
Chtěl zahrát s Martou hříčku do syta,
než do obou zas rozum zavítá.
Rodiče bránili. Matka mu plakávala
a otec klíval, že ten hoch se zvrhá
a mešká bláhov dlouho do noci;
už matka víckrát na modlení dala
a tatík z mozku po nitce niť trhá
a oběma jim není pomoci.
Je Petr svůj. Kam vůle jeho jde,
tam čin jej taky k cíli povede.
Tichoučkou chatkou klid se šťastný stele,
matička v postel ukládá se tichá
a otec ještě šepce otčenáš;
v přístěnku Petr tlačí srdce vřelé
a beze slova ulehá a vzdychá:
„Byl jsem tu do včerejška ještě váš!“
Pak vzpomínkou se k Martě uklání,
než usadí se sen mu na skráni.