Už Petr koně na hospodě strojí
a ještě v noci na návrat se chystá,
když zablesklo se dvorcem očí dvé;
a již v svou náruč tiskne Martu svoji,
horoucně líbá, kde jen v líci místa,
a šťasten je, že zas má děvče své.
I ptá se Petr, ptá se Marta též:
„Zda mi pak přece v slově zůstaneš?“
A není odpovědí na otázky marné,
jen obejmutí měkké, vroucí, sladké
a dlouhý pohled v líc a do očí;
Petrovo Marta rámě tiskne švarné
a drsný Petr hladí tváře hladké
i pohrává se zlatou vrkočí.
Čas letem spěchá; s věže hodiny
z těch sterých vzdechů činí jediný.
U vozu koně stojí bez ovíska,
jen časem trhnou lehkou jeho tíží
a stanou zase jako na povel;
posledně Petr Martu v náruč stiská –
jsou ústa jejich jako spjata mříží –
a červánek se na východě rděl.
Sed’ Petr, Marta pláče; koníci
běloučkou letí domů silnicí.