Již ke kováři naše koně vedou
a Petr běží sobě ku krejčíři,
pojede, praví, z rána do města.
Chce kazajku míť nedlouhou a šedou,
však pěkně k tělu. Lidé klepem šíří,
že žije mu tam v městě nevěsta.
Zejtra si přivstane a před třetí
mu vozík ze vsi k lesu poletí.
A Petr vyjel. Pyšní se svým šatem
a jasně okem do široka zírá,
vždyť vítanou mu dnešní výprava;
již po blizoučkém vršku hrbolatém
se sváží letem v bujná pole širá,
když na východě svitla záplava,
a když zadrnčel vozík silnicí,
zaplál mu oheň bledé na líci.
A pak prásk’ bičem. Bělouš do hnědouše
svou lesklou hřívu po přátelsku plete,
i sviští povoz, jak by prázden byl;
škádlivě koník do soudruha kouše,
kobylka šedá družně do hříběte,
až ubývá jim cesta kolik mil.
A na kozlíku Petr myšlenky
posýlá letem k srdci milenky.
Ať pšenice se mezi žebřinami
otřásá jak chce, jen když vozík spěchá,
a jen když prchá planina i les;
aj, vozka s touhou svou tu pleší sami,
vždyť radosť bujná, lásky cíl a těcha
se zjeví jemu sladce ještě dnes.
A jak tam v předu hořel koní pár,
tak v srdci vozky jeden pal i žár.
Když západ chvěl se v růžové své zoře
a mdloba jala bujné kroky koní,
i Petr sklonil hlavu do prsou;
snad v nich je s blahem také kousek hoře,
když citův roztrhanou směsí pro ni
pod novou kazajkou se mocně dmou.
Než večernice vzplane růžný svit,
svou Martu bude v náruči své mít.