Rozevři země ze železa brány a svíce vzplaňte na vše světa strany, ty bouři zahřmi, blesku v ohni záři, ať oběť lásky vzpne se na oltáři,
roztrhni pouta, člověče, své bědy a poroby vzdech vyrvi naposledy, člověče vstávej, slunce tvoje vzchází, jež vroucí teplo cestou vyprovází,
člověče vstávej, vzkříšení se blíží, a s beder setřes všecku svoji tíži, plamenným okem vzhlédni k nebi vzhůru a zapěj píseň v archandělů kůru,
člověče vstávej, už je po všem veta, čím byla tobě dávná pouta kletá! Rozevři země brány okované, nechť průvod krále s větry tudy vane!
Andělé v předu, muži na komoni, se šíjí železnou, která se neukloní, na čele svobodu, co život jejich nosí, na oku perlu blahodárné rosy,
za muži děti s nevinností v líci, naděje hvězdou v jasné zřítelnici, k nimž teď se druží panen dlouhá řada, celého světa všecka srdce mladá,
s největší láskou, vítěznými věnci, jak spěchala by každá ku milenci! A na to král svůj slavný průvod slaví z olivy s věncem kolem bílé hlavy,
to svobody král starým se praporem, jenž viděl vojny s nemilostným morem, žen vzdechy smutné, nářky jich a dětí, s praporem, jenž teď drahou volnost světí,
strhaný kus, že sotva je co zříti, zač tisíc lidí dalo živobytí, urvané třepení, ze stříbra země tkané, teď rudou krví vraha postříkané,
s praporem slávy, lidské lásky znakem – žel, že tu lásku hledal zabijákem a chřestem zbraně uvolněné ruky – s praporem slávy, ukončené muky!
A zpěváků sbor chorál nejkrásnější, jejž kdysi napsal básník nejslavnější ve šťastné chvílce, kdy se s nebem snoubil a zásvit boha čelo jemu vroubil,
teď prozpěvuje v různé harmonii: jak o břehy kdy mořské vlny bijí, a v lese ptáče tklivou píseň skládá, jak milenka kdy prvně: mám tě ráda
v blažené době řekne hochu svému, jak před bojem kdy poslednímu tému šedivý vůdce volá: vzhůru proti vrahu! – jak hrom kdy v skalách svoji hlásá dráhu,
jak z jara řeka rozvolní svou kůru, a z potoka se mění na nestvůru, a všecko boří, ku břehům se tlačí, a málo dbá, kdo vodou zmírá v pláči,
a málo dbá, kdo za svůj život prosí, a málo dbá, kdo lásku v těle nosí. Ta píseň volná, ach ta píseň velká! V ní více netruchlí a více nelká,
kdo v slzu smutku srdce si obláčel a líným krokem ku cíli se vláčel, v ní nelze slyšet tisíceré stony, žalostné dumy, za umrlé zvony,
v ní nelze slyšet hroudu padat k hrobu a nářek žalný mrzkou za porobu! Ta píseň volná, píseň o svobodě! S ní houpají se mořem světa lodě
a v nejpestřejším lidstva jeho davu se kolébají lásky ku přístavu, kde tisíc lidí příchod jejich vítá, a v každém oku blaženost se svítá,
zjasněný den a záře nevídaná! V rachotu mříží otvírá se brána a průvod vchází, hosannah zní dolů a rozléhá se ode pólu k pólu!
Tu vedle zlata žebrák s vetchou holí, jejž běda světa více nezabolí, tu vedle starce mladík v plném květu, jenž pro volnost dát musel s bohem světu
a s láskou rozloučit se v blahém zanícení – což po lásce je, volnosti kdy není! Tu muž svým dětem požehnával právě, když zvonil zvonek jemu ku popravě –
což děti jemu, poroba kdy zemí prochází hrdé jako lotr němý. – Už poslední se člověk tlačí k bráně a jedním rázem jako k slovu páně
rachotí mříž a brána zavírá se, hrom zahučel, tma kolem prostírá se.... Jen vzdálí píseň o svobodě šumí – jí věru z těžka zrádce porozumí;
jen vzdálí píseň o svobodě zvučí, – však zrádce bůh jí nikdy nenaučí; jen v zdálí píseň o svobodě hasne jak poslední svit jarní noci krásné,
jen vzdálí píseň o svobodě letí a velký svátek nade lidstvem světí!
Cookies on Poetry Cove