Mráz tuhý praskal pod nohama venku a my seděli teplém ve přístěnku, ve hlavě klid a v srdci měkkosť vřelou, vzpomínku na rtech, k písni nedospělou.
Již tomu dávno; odplynulo mládí a jen tak ve snách žijí kamarádi: tam ten už klesá, onen v bujném boji na mladou hlavu čerstvý vavřín strojí
a ten zas, k němuž duše přirostla mi, už dávno, dávno není mezi námi. Plál jeho duch i plálo srdce v těle a zhynulo mu v ňadru osiřelé:
žár schladnul v prsou lidských srdcí chladem i vadla krása v srdci jeho mladém. Myšlenka za myšlenkou letla v dáli, by nikdy více s ním se nesetkaly,
cit za pocitem z mysli tratil se mu, by nezabloudil nikdy více k němu. Jen v upomínce časem zablyskla se ta jeho mladosť ve bývalé kráse,
však jen tak jako hvězda na vysoku, jak lásky blesk v nestálém dívčím oku. Ba nestálém: a přece prodal za ni čin, svědomí i vůli bez reptání...
Byl mlád a jarý jak let orla k výši a titanské sny rodil v prosté chýši; chtěl vésti bratry k velikému činu a rozrazil leb hrdosť o dívčinu.
Jak prorok kázal o svědomí, vůli, že v lidech ledové se kůry hnuly, a ve triumfu svého oslavení sám klesl bídně, hoden zatracení:
řetězy, nečinnosť, tma v duši, těle, celi sen za snem z prsou jemu vybíjely. A venku tam, kde volné pění ptáků zaznívá jemně hudbou ze soumraku,
tam na svobodě ona, po níž prahna unikal z otroctví a kalu, bahna. Tam venku ona, krásná pána dcera, jenž uvrhnul jej v muka mnohosterá.
Zjevení božské: oči její sličné jak vyňaty by z nebes dráhy mlíčné slz mlhou sotva pronikají šerem, když nastupuje letním před večerem.
Sní, vzpomíná – jaké to vzpomínání, když láska s pýchou v ňadru jejím v boji a jenom vášeň oběma je zbraní. Kdo vítězem? Teď tam u otce stojí
ta hrdá postava a v prosbách pne se ruka, by vězni byla odpuštěna muka i vrácena mu volnosť... Otec okem pátrá, čím hrdou dceru obměkčila chátra...
„Ať odvolá svá slova o svědomí, o vůli, činu,“ v prosbách ruce lomí ta hrdá postava – – a vězni pouta sňata. On odvolal. – – Kdo zranil orla letnoucího k výši?
Kdo zbořil sny zrozené v prosté chýši? Opuštěn od všech, povržený všemi spěl v náruč její, zlíbat šatův lemy, pohladit vlas a stisknout do náruči
a vyvzdychat, co ňadro jeho mučí – leč jaký návrat, jaké oklamání! Nenašel dívky, našel hrdou paní... Pak zmizela mu jako vidina, jen časem
se zamihla mu s pyšným v oku jasem, a navždy zanikla – – – Co žebrák s holí procházel kraje země svojí rodné: viděl svůj lid, jejž opustil tu chvíli,
kdy láska jej i pýcha zaslepily. Je těžká rána, vlasť kdy v srdce bodne, je těžká bolesť, která věčně bolí! Dnes rok, co umřel... Smrakuje se
a píseň kolední jde ode chaty k chatě; mráz venku praská, v kamnech oheň světlý a v oknech z ledu růže porozkvetly. Zni, písni vánoční, v té noci ve hvězdnaté
jak pohřební zpěv nade hrobem tklivý, i můj vánoční dnes tak žalostivý, jak byl bys, druhu, včera byl mým druhem a dnes šel černým, smutným smrti luhem...
Cookies on Poetry Cove