Vychází slunce. Tryskem od obzoru se bujní ženou oři Apollina, jenž světlé pršky v chomáč lesklý spíná a nachem barví vypínavou horu;
v dol na kypré se louky mlha tlačí jak jemná vlákna šedých pavučin, za stínem družně ubírá se stín a tu tam z houštin zazní hudba ptačí,
pěnkavin ševel na třesoucím stonku a vrabčí hvizdot kolem žitných klasů. Slyš! Za pahorkem ranní tikot zvonků teď hlásí lidem štěstí dne i spásu,
modlitbu tichou šepce lidský ret a, jenž si odpočíval, se k žití vrací svět. Jdu cestou zvolna bublavé kol stružky, jež vytryskla teď z hráze rybníka;
na jejím břehu měkké na podušky se voda tlačí, pak zas zaniká, nesmělou řečí tiše pod mechem doráží k sluchu člověčímu sem.
Jdu cestou dále. Průvodcem mi stružka, a její vlna jediná má družka. Jdu smuten cestou. Není nikde cíle a nikde chýšky, po níž náruč sirá
by rozpjala se v tužbě ušlechtilé, a nikde domova, kde moje víra by ustlala si lože pro mdlou duši. – Jdu smuten cestou. Nohy sotva kluší
a potok se mi náhle ztratil z očí; jen vlhký mech mi stopou cesty klamné, avšak i ten se tratí do klokoči a samoty dech vroucně dýše na mne.
Jsem sám! – Té slasti nikdy netušené, když člověk s duší svou svůj vlastní svět si staví, krášlí, brány k nebi klene a zase v ssutiny je kácí zpět,
když člověk vlastním tvůrcem, bohem sobě i ďáblem zároveň v té lesní tiši, když vítězem i padlým ve porobě, jenž ston svých prsou i svůj jásot slyší!
Tím ránem dnešním svět se probudil a jeho tepna bujným bije chvatem, tisíce tužeb víří v něm a sil a meče zvoní v boji lidstva svatém.
Však tento maličký můj svět v mé duši kol vůle mé se tryskem otáčí, jej násilí a meče neporuší, a z rány krev jej nikdy nesmáčí.
Mír, mír, to v prsou mojich zní a velebný hlas v nitro moje vniká jak píseň slávy v ucho bojovníka. Již slunce vyšlo. Jeho zář se skví
nad luzným krajem jako žhavý květ; zas v hudbě ptačí tonou ratolesti, šepotem klidu můj se chvěje ret a moji brvu kropí slza štěstí!
Cookies on Poetry Cove