Ó poesije! – matko nejněžnější! – kdo vyřkne posvátné to jmeno tvoje, ten prost je bázně vší i nepokoje a srdce bouře v něm se ukonejší.
Přístave tichý s hájem plným chladu, červánku první po temnotách noci, nevěsto bílá s uzardělou lící, úsměve vlídný po zášti a hněvu,
polibku první na rtech milenčiných, sne první lásky v hájích milostinných, ozvěno s nebe srdcím na úlevu, ty první máji v srdci básníkově,
smutečná vrbo na předrahém rově, studánko v poušti, první slzo dětí, svobody chráme nad mohylou z rumů, požáre jasný na volnosti chlumu,
jediná jedna mezi stotisíci – – sešli mi jiskru v srdce ku pomoci, kdy píseň svou zde k nohoum tobě kladu, ať peruť vztáhne, k výši vzhůru letí – –
Neznané slovo na rtech mojich visí, budou se ptáti: písni, čí jsi, čí jsi?... Vyslal tě sketa nebo houslař z bědy, než skřipnul nástroj v rukou naposledy
co blázna skřek, než odvezli ho v taji. Ach písni má – tě v smíchu pochovají – neplač, má písni, neopustím tebe, roztrhnu srdce jednou ranou ve dví,
a vyrvu pro tě z vroucích ňader ledví, obejmu tě jak nejmilejší pannu a ve rozkošné zanesu tě nebe, byť sám bych měl si ustrojiti hranu.
Vy ostatní! – já vyzývám vás na boj, však ne se slovy na rtech, s láskou v nitru, a byť jsem nepěl jako druhdy Záboj, chci bojovat až ku prvnímu jitru!
Vy ostatní! – Má píseň přechudá je, a nepsal jsem ji v temných nocí lůně při svitu lampy, měsíce a blesků, při bouři divé v hromu řvavém třesku,
ne v šílenosti s přesyceným bolem. Ta vzrostla maně mezi ptactva zpěvem, pod listím stromů, mezi vnadou vůně, pod teplým křídlem živoucího háje,
v zátiší srdce chudým pod oděvem – psal jsem ji tichý, proto v ní tak málo, co ňádra z ledu by vám rozehřálo. Vy ostatní! – co stojíte tu kolem!
Sáhněte sobě ku levému boku a velte srdci, by ustalo tlouci – což řeknete mi? – bláznem nazvete mne. Kol spánků letly myšlenky mi temné,
já zachytil je, oděl v písně šaty – – jsou poslední hodinkou ženy mroucí, kdy jest jí volně odejíti s katy. – Zdaž jedna slza zaskví vám se v oku? – –
Cookies on Poetry Cove