Ty hudbo jarní v pojezerním háji
a přelíbezná zvukův směsice,
ty bujné mlází lesa na pokraji
a z čerstvých lučin pestrá kytice,
ty naděj’ silná, neomylná,
viz, naše srdce tobě náleží –
ty naše mládeži!
Když mlknou zpěvy starodávných hvozdů
a časův kyjem řidne všecek les,
tvá zazní píseň jako pění drozdů
a podrost lesa jeden zpěv a ples;
ve mdlobách noci ku pomoci
tvůj dech ovane, blaze osvěží –
ty naše mládeži!
A po vlasti když mhla se klade smutku
a staré slávy dozvuk zaniká,
když klesá národ žalném ve zármutku
a lopata naň čeká hrobníka:
tu tvoje síla, druži milá,
vlasť z osudných rve mocně otěží –
ty naše mládeži!
O zůstaň nám, čím povždy bývala jsi,
tou sladkou, pyšnou vlasti nadějí,
s níž navrátí se všecky štěstí krásy
a jimiž luhy Čech se odějí:
ty naděj’ silná, neomylná,
viz, vlasti srdce tobě náleží –
ty naše mládeži!