Naše víska v chudobné hor skrejši
sotva asi komu z daleka je známa,
přece jest mi ze všech nejmilejší,
co jich rozkládá se vůkol pod horama.
Vždyť je moje! Ač i v jejím lůně
nevyprysk’ můj první dětský smích,
přece po ní srdce moje stůně,
po těch nahých skalách, po lesích,
jejichž ticho často kolébalo
snů mých touhy, nadějí mých stopy;
na sta písní v ňádru tehdy spalo
a jen zbytkem v některé se topí
bludná paměť – jak jsou v srdci mojim,
tak je do českého verše strojím.